5

Transparentnost a konspirace

SOFIE – Jedním z nejznepokojivějších důsledků probíhající finanční krize je zhroucení důvěry v demokratické instituce a politiky. Průzkum globální firmy Edelman nazvaný „Barometr důvěry“ zaznamenal v roce 2012 historicky největší propad, co se týče vlády. Může tento trend zvrátit větší „transparentnost“ – tato nová politická mantra občanských aktivistů i narůstajícího počtu demokratických vlád?

Doufá se, že kombinace nových technologií, veřejně dostupných dat a oživené občanské angažovanosti může přispět k efektivnějšímu dohledu lidí nad svými zástupci. Představa, že transparentnost obnoví důvěru veřejnosti v demokracii, vychází ovšem z několika problematických předpokladů, především z toho, že „kdyby lidé věděli,“ všechno by bylo jinak.

Věc bohužel není tak jednoduchá. Konec vládního tajnůstkářství neznamená zrození poučeného občana, stejně jako více dohledu nepřináší nutně posílení důvěry ve veřejné instituce. Poté, co se například američtí voliči dozvěděli, že prezident George W. Bush zavedl Spojené státy do války s Irákem, aniž by měl důkazy o zbraních hromadného ničení, znovu jej zvolili. Také Italové drželi Silvia Berlusconiho u moci víc než deset let, navzdory neutuchajícímu přílivu zpráv o jeho poklescích.

„Vědět všechno“ v politice stále znamená vědět různé věci, takže přimět vlády, aby uvolňovaly informace, nemusí nutně znamenat, že se lidé dozvědí víc nebo že lépe pochopí. Právě naopak, jakmile jsou vládní informace konstruovány tak, aby byly okamžitě otevřené všem, klesá jejich informační hodnota a narůstá jejich manipulativní potenciál.