ISTANBUL – Jeden zjednodušující (vlastně naivní) náhled na trhy má za to, že existují v téměř „přirozeném stavu“ a nejlepší ze všech světů je takový, kde se uplatňují svobodně a bez vládních zásahů. Obdobně zjednodušující pohled na demokracii míní, že jde o politický systém, v němž pravidelné volby dávají vítězi právo neomezeně vládnout.
Realita je samozřejmě mnohem složitější. Trhy mohou fungovat jedině v určitém institucionálním a právním rámci, k němuž patří vlastnická práva, vymahatelnost smluv, regulace kvality a informací a mnoho dalších pravidel, jimiž se řídí transakce.
Nejinak platí, že ačkoliv jsou pluralitní volby pro každý demokratický systém podstatné, přistupovat k jejich výsledkům podle hesla „vítěz bere vše,“ kdy ten, kdo získal nejvíc hlasů, koncentruje moc, není s demokracií dlouhodobě slučitelné. Dobře fungující demokracie jsou ukotvené v komplexních ústavních a jiných zákonech, jež oddělují výkonnou, zákonodárnou a soudní moc a chrání svobodu slova, shromažďování a nenásilného nesouhlasu těch, kdo ve volbách prohráli.
Zásadní roli hrají regulační instituce, například orgány dohledu nad bankami a úřady dohlížející na odvětví telekomunikací, potravinářství a energetiky, neboť udržují vždy choulostivou rovnováhu mezi „volnými“ trhy a konáním volených vlád a zákonodárných sborů. Zřejmě nejdůležitější mezi těmito institucemi je centrální banka, jelikož uskutečňuje měnovou politiku (a občas slouží jako regulátor finančního sektoru).
Politické a regulatorní chyby, jež přispěly ke krizi podřadných hypoték a tím k bezmála kolapsu finanční soustavy USA a ke strádání eurozóny, přinesly opět do popředí téma optimální regulace ekonomiky a jejího vztahu k demokracii. V USA se významná část Republikánské strany kloní ke zrušení nejen ministerstva energetiky a Agentury ochrany životního prostředí, ale i Federálního rezervního systému! Podle jejich názoru trhy a soukromé podniky nepotřebují žádnou výraznější regulaci. Úkolem politiky je zvolit majority, které dokážou zrušit regulace a regulační orgány.
Proti regulačním institucím se všude na světě stavějí i další, leč ze zcela odlišných důvodů. Tvrdí, že regulaci a dohled mohou vykonávat politici přímo, bez zprostředkujících orgánů s určitou mírou nezávislosti. V jejich představách takové orgány pouze brzdí a omezují realizaci vůle lidu.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Chce-li volená vláda, aby jistá banka nabídla skupině podniků levné úvěry a tím jim umožnila nabrat víc lidí, proč by měl této demokratické vůli stát v cestě nějaký dohled? Jestliže se od podniků chce, aby daly práci stoupencům vládnoucí strany, což se stává nevyslovenou podmínkou získání dotovaného úvěru, jedná se také o projev volebně legitimizované vůle lidu.
Na opačné straně spektra jsou zatvrzelí technokratičtí obhájci regulačních orgánů, kteří jsou přesvědčeni, že politici i voliči jsou beznadějně zmatení, nevzdělaní a často zkorumpovaní. Správa ekonomiky by se měla svěřit kompetentním a nezávislým expertům, skupině „platónských strážců“ zmocněné jednat ve vyšších zájmech státu, bez ohledu na volební výsledky či veřejné mínění.
Za takové technokratické instituce, které zároveň podporují technokratický element v jednotlivých státech a společnostech po celém světě, se považují Mezinárodní měnový fond, Evropská komise a Evropská centrální banka. Na vrcholu krize eurozóny MMF, EK i ECB (o finančních trzích ani nemluvě) srdečně vítaly ekonomy Maria Montiho a Lucase Papadimose jako „technokratické“ premiéry Itálie a Řecka.
Zkušenost posledních desetiletí ukázala, že je v těchto věcech nutný vyvážený a „umírněný“ přístup. Volební cykly (a související politické tlaky) mají takový vliv, že na měnovou politiku, bankovnictví a řadu dalších oblastí politické a ekonomické aktivity musí dohlížet osoby s profesionální zdatností a mnohem delším časovým horizontem, než mají politici.
Regulaci, již trhy potřebují, nemůže ovládat každodenní politika. Vůbec nejvýznamnější jednotlivou institucionální reformou, která je po celém světě základem cenové stability, je silnější nezávislost centrálních bank.
Pokud ale nezávislým technokratům dovolíme určovat dlouhodobé politiky a stanovovat cíle, aniž by je mohly ovlivňovat demokratické většiny, do vážného ohrožení se dostává samotná demokracie. Pokládám například za nedemokratické, že ECB může jednostranně vyhlašovat inflační cíl pro celou eurozónu. Jak vysokou inflaci považuje společnost za vhodnou či přijatelnou (při zohlednění dalších důležitých proměnných, jako je zaměstnanost, růst HDP či chudoba) je z podstaty politická otázka, která by se měla probírat v parlamentu. Centrální banka má mít poradní hlas, ale jejím úkolem by mělo být uskutečňovat stanovený cíl bez politických zásahů: jde o nezávislost ve smyslu politických nástrojů, nikoli cílů.
Vzhledem ke globalizaci a sílící komplikovanosti finančních a dalších trhů je nezbytné, aby se vyjasnila pole působnosti soukromých aktivit, politického rozhodování a regulace. Úkol je tím náročnější, že některé regulační agentury musí být multilaterální nebo alespoň mezivládní, vzhledem ke globální podstatě velké částí ekonomické aktivity. Rozdíl a odstup mezi trhy a politikou se musí vyjasnit – a v zájmu efektivity i legitimity je nutné, aby se zakládal na dobře pochopených pravidlech a všeobecné shodě.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The escalating war in the Middle East must be understood in a broader context. The fact that the Iranian regime felt emboldened to risk a direct strike on Israel attests to a changing world order in which Western power is increasingly open to challenge.
considers the implications of Iran’s unprecedented decision to launch a direct strike on Israeli territory.
ISTANBUL – Jeden zjednodušující (vlastně naivní) náhled na trhy má za to, že existují v téměř „přirozeném stavu“ a nejlepší ze všech světů je takový, kde se uplatňují svobodně a bez vládních zásahů. Obdobně zjednodušující pohled na demokracii míní, že jde o politický systém, v němž pravidelné volby dávají vítězi právo neomezeně vládnout.
Realita je samozřejmě mnohem složitější. Trhy mohou fungovat jedině v určitém institucionálním a právním rámci, k němuž patří vlastnická práva, vymahatelnost smluv, regulace kvality a informací a mnoho dalších pravidel, jimiž se řídí transakce.
Nejinak platí, že ačkoliv jsou pluralitní volby pro každý demokratický systém podstatné, přistupovat k jejich výsledkům podle hesla „vítěz bere vše,“ kdy ten, kdo získal nejvíc hlasů, koncentruje moc, není s demokracií dlouhodobě slučitelné. Dobře fungující demokracie jsou ukotvené v komplexních ústavních a jiných zákonech, jež oddělují výkonnou, zákonodárnou a soudní moc a chrání svobodu slova, shromažďování a nenásilného nesouhlasu těch, kdo ve volbách prohráli.
Zásadní roli hrají regulační instituce, například orgány dohledu nad bankami a úřady dohlížející na odvětví telekomunikací, potravinářství a energetiky, neboť udržují vždy choulostivou rovnováhu mezi „volnými“ trhy a konáním volených vlád a zákonodárných sborů. Zřejmě nejdůležitější mezi těmito institucemi je centrální banka, jelikož uskutečňuje měnovou politiku (a občas slouží jako regulátor finančního sektoru).
Politické a regulatorní chyby, jež přispěly ke krizi podřadných hypoték a tím k bezmála kolapsu finanční soustavy USA a ke strádání eurozóny, přinesly opět do popředí téma optimální regulace ekonomiky a jejího vztahu k demokracii. V USA se významná část Republikánské strany kloní ke zrušení nejen ministerstva energetiky a Agentury ochrany životního prostředí, ale i Federálního rezervního systému! Podle jejich názoru trhy a soukromé podniky nepotřebují žádnou výraznější regulaci. Úkolem politiky je zvolit majority, které dokážou zrušit regulace a regulační orgány.
Proti regulačním institucím se všude na světě stavějí i další, leč ze zcela odlišných důvodů. Tvrdí, že regulaci a dohled mohou vykonávat politici přímo, bez zprostředkujících orgánů s určitou mírou nezávislosti. V jejich představách takové orgány pouze brzdí a omezují realizaci vůle lidu.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Chce-li volená vláda, aby jistá banka nabídla skupině podniků levné úvěry a tím jim umožnila nabrat víc lidí, proč by měl této demokratické vůli stát v cestě nějaký dohled? Jestliže se od podniků chce, aby daly práci stoupencům vládnoucí strany, což se stává nevyslovenou podmínkou získání dotovaného úvěru, jedná se také o projev volebně legitimizované vůle lidu.
Na opačné straně spektra jsou zatvrzelí technokratičtí obhájci regulačních orgánů, kteří jsou přesvědčeni, že politici i voliči jsou beznadějně zmatení, nevzdělaní a často zkorumpovaní. Správa ekonomiky by se měla svěřit kompetentním a nezávislým expertům, skupině „platónských strážců“ zmocněné jednat ve vyšších zájmech státu, bez ohledu na volební výsledky či veřejné mínění.
Za takové technokratické instituce, které zároveň podporují technokratický element v jednotlivých státech a společnostech po celém světě, se považují Mezinárodní měnový fond, Evropská komise a Evropská centrální banka. Na vrcholu krize eurozóny MMF, EK i ECB (o finančních trzích ani nemluvě) srdečně vítaly ekonomy Maria Montiho a Lucase Papadimose jako „technokratické“ premiéry Itálie a Řecka.
Zkušenost posledních desetiletí ukázala, že je v těchto věcech nutný vyvážený a „umírněný“ přístup. Volební cykly (a související politické tlaky) mají takový vliv, že na měnovou politiku, bankovnictví a řadu dalších oblastí politické a ekonomické aktivity musí dohlížet osoby s profesionální zdatností a mnohem delším časovým horizontem, než mají politici.
Regulaci, již trhy potřebují, nemůže ovládat každodenní politika. Vůbec nejvýznamnější jednotlivou institucionální reformou, která je po celém světě základem cenové stability, je silnější nezávislost centrálních bank.
Pokud ale nezávislým technokratům dovolíme určovat dlouhodobé politiky a stanovovat cíle, aniž by je mohly ovlivňovat demokratické většiny, do vážného ohrožení se dostává samotná demokracie. Pokládám například za nedemokratické, že ECB může jednostranně vyhlašovat inflační cíl pro celou eurozónu. Jak vysokou inflaci považuje společnost za vhodnou či přijatelnou (při zohlednění dalších důležitých proměnných, jako je zaměstnanost, růst HDP či chudoba) je z podstaty politická otázka, která by se měla probírat v parlamentu. Centrální banka má mít poradní hlas, ale jejím úkolem by mělo být uskutečňovat stanovený cíl bez politických zásahů: jde o nezávislost ve smyslu politických nástrojů, nikoli cílů.
Vzhledem ke globalizaci a sílící komplikovanosti finančních a dalších trhů je nezbytné, aby se vyjasnila pole působnosti soukromých aktivit, politického rozhodování a regulace. Úkol je tím náročnější, že některé regulační agentury musí být multilaterální nebo alespoň mezivládní, vzhledem ke globální podstatě velké částí ekonomické aktivity. Rozdíl a odstup mezi trhy a politikou se musí vyjasnit – a v zájmu efektivity i legitimity je nutné, aby se zakládal na dobře pochopených pravidlech a všeobecné shodě.
Z angličtiny přeložil David Daduč