Ve světě financí je něco v nepořádku. Problémem není další finanční krach na některém nově vznikajícím trhu, s předvídatelnou nákazou zachvacující sousední země. I ty nejexponovanější státy zvládly poslední kolo finančních šoků, v květnu a červnu 2006, poměrně pohodově. Místo toho současná potíž tkví v tom, co napomohly odhalit relativně klidné časy: předpovídané přínosy finanční globalizace není nikde vidět.
Finanční globalizace je nový fenomén. Jeho počátky lze vystopovat v 70. letech minulého století, kdy se do koloběhu vracely petrodolary a vyvolávaly rozsáhlý kapitálový příliv do rozvojových států. Až kolem roku 1990 však hodila většina vznikajících trhů obezřetnost za hlavu a u soukromých portfolií a bankovních toků odstranila kontrolní mechanismy. Privátní kapitálové toky od té doby prudce stoupají a ční nad obchod se zbožím a službami. Svět tedy prožívá opravdovou finanční globalizaci asi pouhých 15 let.
Uvolnění kapitálových toků mělo neúprosnou logiku – tedy alespoň se to tak jevilo. Rozvojové státy, argumentovalo se, mají řadu investičních příležitostí, ale chybí jim úspory. Příliv zahraničního kapitálu jim umožní čerpat z úspor bohatých zemí, zvýšit míru investic a povzbudit růst. Navíc měla dát finanční globalizace chudým státům možnost zklidnit cyklický pohyb od vzestupů k propadům, vážící se k dočasným šokům směnných relací a dalším vlnám nešťastných okolností. Konečně působení kázně finančních trhů mělo rozhazovačným vládám ztížit jejich dovádění.
Ve světě financí je něco v nepořádku. Problémem není další finanční krach na některém nově vznikajícím trhu, s předvídatelnou nákazou zachvacující sousední země. I ty nejexponovanější státy zvládly poslední kolo finančních šoků, v květnu a červnu 2006, poměrně pohodově. Místo toho současná potíž tkví v tom, co napomohly odhalit relativně klidné časy: předpovídané přínosy finanční globalizace není nikde vidět.
Finanční globalizace je nový fenomén. Jeho počátky lze vystopovat v 70. letech minulého století, kdy se do koloběhu vracely petrodolary a vyvolávaly rozsáhlý kapitálový příliv do rozvojových států. Až kolem roku 1990 však hodila většina vznikajících trhů obezřetnost za hlavu a u soukromých portfolií a bankovních toků odstranila kontrolní mechanismy. Privátní kapitálové toky od té doby prudce stoupají a ční nad obchod se zbožím a službami. Svět tedy prožívá opravdovou finanční globalizaci asi pouhých 15 let.
Uvolnění kapitálových toků mělo neúprosnou logiku – tedy alespoň se to tak jevilo. Rozvojové státy, argumentovalo se, mají řadu investičních příležitostí, ale chybí jim úspory. Příliv zahraničního kapitálu jim umožní čerpat z úspor bohatých zemí, zvýšit míru investic a povzbudit růst. Navíc měla dát finanční globalizace chudým státům možnost zklidnit cyklický pohyb od vzestupů k propadům, vážící se k dočasným šokům směnných relací a dalším vlnám nešťastných okolností. Konečně působení kázně finančních trhů mělo rozhazovačným vládám ztížit jejich dovádění.