0

Pád Francie

Francouzský vliv v Evropě klesá a na vině je do značné míry prezident Jacques Chirac. Před válkou v Iráku se rozhodl správně - americká intervence nebyla nikdy oprávněná a přinesla strašlivé selhání -, takže se ocitl na stejné vlně se sílící evropskou, ba přímo celosvětovou opozicí proti Bushově administrativě. Nepodařilo se mu však přeměnit svou pozici v trvalou vůdčí roli.

Chirakův formát a zkušenosti mu měly umožnit, aby zmobilizoval celou Evropu před krizí, během ní či po ní. On však o takovou roli nikdy neusiloval. Tváří v tvář americkému unilateralismu se mu nedařilo podporovat realistická multilaterální řešení. Právě naopak, přestože měl v otázce Iráku pravdu, dostal se Chirac do izolace, která postupně vzrostla, poněvadž se mu rovněž nepodařilo znovunavázat uspokojivé vztahy s prezidentem Bushem. Pod Chirakem Francie skutečně působí stále arogantněji, jako národ, který je přesvědčen o oprávněnosti svých názorů a univerzalitě svého modelu - což jsou přesně ta obvinění, jež bývají tak často vznášena proti Americe George W. Bushe.

Omyly v otázce Iráku Chirac ještě prohloubil svým přístupem k nové Evropské komisi. Ve staré komisi vedené Romanem Prodim měla Francie silné zastoupení, když Pascal Lamy zastával post komisaře pro obchod. Lamy je všeobecně uznáván pro svou kvalifikaci, intelekt a silnou osobnost. Snaha o udržení váhy Francie v Evropské unii měla vést Chiraka k tomu, aby Lamyho znovu potvrdil ve funkci i poté, co se předsedou komise stal José Manuel Barroso.

Z Chirakova pohledu však měl Lamy dvě osudné vady: je to socialista a podporuje reformu společné zemědělské politiky. Jakožto ministr zemědělství premiéra Georgese Pompidoua v sedmdesátých letech chce Chirac ponechat tuto politiku v současné podobě. A tak Lamyho nahradil Jacquesem Barrotem, ctihodným a zkušeným politikem, který se však jen málo vyzná v záležitostech EU a nemluví jinak než francouzsky.