0

Tvář zla

NEW YORK – Když jsem se Slobodanem Milosevićem před 13 lety stál na verandě vládního loveckého zámečku za Bělehradem, zahlédl jsem v dálce dva muže. Vystoupili ze svých bratrských mercedesů a ve slábnoucím světle se vydali k nám. Cítil jsem, jak mi tělem proběhl záchvěv; ti dva byli nezaměnitelní. Ratko Mladić v polní uniformě, podsaditý, s chůzí, jako by se brodil močálem, a Radovan Karadžić, vyšší, v obleku, typický svou bujnou, ale pečlivě sčesanou bělavou kšticí.

Karadžićovo zatčení a jeho příjezd před haagský tribunál pro válečné zločiny mě ve vzpomínkách vrátily do dlouhé noci konfrontace, dramatu a vyjednávání – jediného okamžiku, kdy jsem se s ním setkal. Bylo 5 hodin odpoledne 13. září 1995 a vrcholila válka v Bosně. Po letech chabé reakce Západu a Organizace spojených národů na srbskou agresi a etnické čištění Muslimů a Chorvatů v Bosně zahnalo Srby do obrany bombardování NATO pod vedením USA. Náš malý diplomatický vyjednávací tým se pokoušel ukončit válku, která stála život bezmála 300 tisíc lidí.

Milošević, Mladić a Karadžić byli hlavní příčinou války. Mladić a Karadžić tehdy už byli obžalováni Mezinárodním trestním soudem pro bývalou Jugoslávii jako váleční zločinci. (Milošević byl obviněn až v roce 1999.)

Při změně strategie se vyjednávací tým rozhodl Karadžiće a Mladiće marginalizovat a přinutit Miloševiće, nejvýše postaveného Srba v regionu, aby převzal odpovědnost za válku a vyjednávání, které ji podle našich nadějí ukončí. Teď Milošević chtěl vtáhnout oba muže zpět do diskusí, zřejmě proto, aby ze sebe sňal část tlaku.