Na konci devatenáctého století Evropa považovala Asii především za zdroj inspirace pro své umělce, nebo za cíl imperiálních ambicí. Asijci zase pokládali Evropu buď za vzor modernity, jako třeba v Japonsku během období Meidži, nebo za barometr úpadku, například v Číně. Sto let nato japonský hospodářský zázrak proměnil v očích Evropanů vzezření přinejmenším části Asie na místo prudkého technického a průmyslového pokroku. Dnes, v prvních letech jedenadvacátého století, se vnímání Evropy v Asii a Asie v Evropě dramaticky mění, neboť asijské ekonomiky procházejí boomem, zatímco Evropská unie se utápí v krizi totožnosti a sebedůvěry.
Význační Asijci, například bývalý singapurský premiér Lee Kuan Yew, dnes Evropany varují, že pokud budou pokračovat současným směrem, Evropa se rychle stane bezvýznamnou ve všem kromě turismu a luxusních nemovitostí. Prominentní čínský obchodník, jenž svůj čas dělí mezi Hongkong a Londýn, byl ještě konkrétnější. Před několika týdny na soukromém setkání vrcholných obchodních a politických lídrů v Paříži řekl: „Vy Evropané se začínáte stávat zemí třetího světa, trávíte čas u nesprávných témat – ústavy, sociálního státu, penzijní krize – a systematicky špatně odpovídáte na otázky, které si kladete.“
Názory Evropanů na Asii obecně a na Čínu především jsou složitější a kolísají od střízlivé adaptace na nového a respektovaného konkurenta až po ryze ideologické odmítání. V květnu 1968 ve Francii studenti – nebo přinejmenším jejich část –, kteří vyšli do ulic, aby vynalezli nový svět, snili o maoistické Číně, zemi vprostřed brutální a nesmyslné Kulturní revoluce. Jejich absurdní a výstřední poblouznění bylo jak plodem neznalosti Maových zločinů, tak důsledkem znuděnosti mládeže v prosperující společnosti, kde prakticky neexistovala nezaměstnanost.
Na konci devatenáctého století Evropa považovala Asii především za zdroj inspirace pro své umělce, nebo za cíl imperiálních ambicí. Asijci zase pokládali Evropu buď za vzor modernity, jako třeba v Japonsku během období Meidži, nebo za barometr úpadku, například v Číně. Sto let nato japonský hospodářský zázrak proměnil v očích Evropanů vzezření přinejmenším části Asie na místo prudkého technického a průmyslového pokroku. Dnes, v prvních letech jedenadvacátého století, se vnímání Evropy v Asii a Asie v Evropě dramaticky mění, neboť asijské ekonomiky procházejí boomem, zatímco Evropská unie se utápí v krizi totožnosti a sebedůvěry.
Význační Asijci, například bývalý singapurský premiér Lee Kuan Yew, dnes Evropany varují, že pokud budou pokračovat současným směrem, Evropa se rychle stane bezvýznamnou ve všem kromě turismu a luxusních nemovitostí. Prominentní čínský obchodník, jenž svůj čas dělí mezi Hongkong a Londýn, byl ještě konkrétnější. Před několika týdny na soukromém setkání vrcholných obchodních a politických lídrů v Paříži řekl: „Vy Evropané se začínáte stávat zemí třetího světa, trávíte čas u nesprávných témat – ústavy, sociálního státu, penzijní krize – a systematicky špatně odpovídáte na otázky, které si kladete.“
Názory Evropanů na Asii obecně a na Čínu především jsou složitější a kolísají od střízlivé adaptace na nového a respektovaného konkurenta až po ryze ideologické odmítání. V květnu 1968 ve Francii studenti – nebo přinejmenším jejich část –, kteří vyšli do ulic, aby vynalezli nový svět, snili o maoistické Číně, zemi vprostřed brutální a nesmyslné Kulturní revoluce. Jejich absurdní a výstřední poblouznění bylo jak plodem neznalosti Maových zločinů, tak důsledkem znuděnosti mládeže v prosperující společnosti, kde prakticky neexistovala nezaměstnanost.