ŘÍM: Euro má za sebou jen takových šest sedm týdnů života a evropské hospodářské politiky se sesypaly na hromadu. Evropa trpí velký veřejným zadlužením, zdaněním, jenž se blíží 50% národního produktu, už roky vysokou nezaměstnaností a jen nevýrazným růstem. Otázka je proto jednoduchá - jak z toho? Je tím řešením odklon směrem k měnové rigiditě a velkorysým fiskálním politikám, jinými slovy plíživé odstoupení od Paktu stability EU? A problém navíc, strategie zaměstnanosti, které navrhuje, mohou omezit strnulost trhu práce jen nepatrně.
Evropa ale nutně potřebuje zcela opačná opatření: více měnové flexibility, fiskální politiky, které budou omezovat zdanění a státní zadlužení, a nakonec i politiky zaměstnanosti, jež zásadním způsobem přiblíží evropské trhy práce tomu americkému. S tím pak souvisejí následující tři zcela klíčové politiky.
Měnová politika. Evropská centrální banka (ECB) soustavně sleduje cenovou stabilitu, definovanou jako roční inflaci okolo 1%. Bez ohledu na velmi citlivou etapu, kterou právě celosvětové hospodářství prochází, hledá ECB způsob, jak položit základy své antiinflační důvěryhodnosti, a to právě v okamžiku, kdy se poprvé za půlstoletí zjevuje přízrak možné deflace. Dlužníci celého světa čelí riziku bankrotů, které, pokud by se příliš rozšířily, by mohly vést k nesmírně nebezpečné recesi. Volba ECB, kupodivu, ale upřednostňuje politiky, které jsou více zaměřené na vlastní antiinflační pózu, než zmíněnou deflaci.
ŘÍM: Euro má za sebou jen takových šest sedm týdnů života a evropské hospodářské politiky se sesypaly na hromadu. Evropa trpí velký veřejným zadlužením, zdaněním, jenž se blíží 50% národního produktu, už roky vysokou nezaměstnaností a jen nevýrazným růstem. Otázka je proto jednoduchá - jak z toho? Je tím řešením odklon směrem k měnové rigiditě a velkorysým fiskálním politikám, jinými slovy plíživé odstoupení od Paktu stability EU? A problém navíc, strategie zaměstnanosti, které navrhuje, mohou omezit strnulost trhu práce jen nepatrně.
Evropa ale nutně potřebuje zcela opačná opatření: více měnové flexibility, fiskální politiky, které budou omezovat zdanění a státní zadlužení, a nakonec i politiky zaměstnanosti, jež zásadním způsobem přiblíží evropské trhy práce tomu americkému. S tím pak souvisejí následující tři zcela klíčové politiky.
Měnová politika. Evropská centrální banka (ECB) soustavně sleduje cenovou stabilitu, definovanou jako roční inflaci okolo 1%. Bez ohledu na velmi citlivou etapu, kterou právě celosvětové hospodářství prochází, hledá ECB způsob, jak položit základy své antiinflační důvěryhodnosti, a to právě v okamžiku, kdy se poprvé za půlstoletí zjevuje přízrak možné deflace. Dlužníci celého světa čelí riziku bankrotů, které, pokud by se příliš rozšířily, by mohly vést k nesmírně nebezpečné recesi. Volba ECB, kupodivu, ale upřednostňuje politiky, které jsou více zaměřené na vlastní antiinflační pózu, než zmíněnou deflaci.