Do věd o životě a do biolékařského výzkumu se vloudilo nové, zlověstné slovo: „biobezpečnost“. Tento termín odráží rostoucí povědomí o tom, že prudký rozvoj v těchto oborech sice znamená naději na velké přínosy, ale že znalosti, nástroje a techniky, jež tyto vědecké pokroky umožňují, lze také zneužít a způsobit záměrnou škodu.
Každá snaha se s tímto dilematem „dvojího využití“ vypořádat musí být nakonec mezinárodní, neboť biotechnologický výzkum je ryze globálním podnikem. Při zajišťování toho, aby úsilí o řízení rizik zvýšilo bezpečnost a posílilo mezinárodní spolupráci, která zabrání zhoubnému využití vědeckých pokroků, musí klíčovou úlohu sehrát mezinárodní vědecká obec.
Profesor Ronald Atlas z univerzity v Louisville a já jsme nedávno v časopise
Science
uveřejnili návrh
Etického kodexu pro vědy o životě
. S ostře protichůdnými reakcemi se setkal jak návrh, že kodex potřebujeme, tak návrh, co by mělo tvořit jeho obsah. Vědecká obec si čím dál jasněji uvědomuje, že samotná věda není bezhodnotovou činností, a že se proto volba, jaký výzkum se má provádět a jak, musí řídit etickými zásadami. Existuje však ještě skupina vědců, již toto pojetí odmítají a tvrdí, že hledání nových znalostí nesmí svazovat žádná omezení a že etické principy získávají opodstatnění až při aplikaci těchto znalostí.
Ve svém článku pro
Science
jsme uvažovali nad důvody, jež vědce k tomuto názoru vedou. Jak jsme však poznamenali, „i ti, kdo zpochybňují hodnotu kodexu, souhlasí s tím, že výzkum ve vědách o životě, včetně výzkumu v oblasti bioobrany, musí probíhat bezpečným a mravním způsobem“. Mezi orgány, jež o této potřebě veřejně hovoří, patří valné shromáždění Světové lékařské asociace, Britská lékařská asociace, Národní výzkumná rada USA, britský parlament a lídři Asijsko-tichomořské hospodářské spolupráce (APEC).
Etický kodex je potřebný, neboť moc vědy způsobit škodu, nebude-li dobře řízena, se obrovsky rozrostla. Společnost pověřila vědce a vědecké instituce tím, aby prokazovali úctu životu, zejména životu lidskému. Nezbytné jsou určité pojistky, které zajistí, že se tato důvěra naplňuje a především že věda není zneužívána v zájmu bioterorismu a bioválky.
Etický kodex nabízí několik přínosů. Zdůraznil by jak význam etických posudků navrhovaného vědeckého výzkumu, tak význam sledování probíhajícího bádání, obzvlášť bádání zahrnujícího coby zkoumaný předmět člověka nebo zvířata. Může také zavést základní předpoklad vědecké otevřenosti a transparentnosti a zároveň ponechat prostor pro výjimky, existuje-li riziko, že by vědecké poznání mohlo být zneužito ke způsobení vážných škod. Kodex by navíc mohl pomocí chránit takzvané „upozorňovatele“, kteří obracejí pozornost příslušných orgánů nebo veřejnosti na ty, kdo porušují morálku. Mohl by konečně také počítat s možností odmítnout z důvodů svědomí podíl na určitém výzkumu. Krátce, kodex může pomoci zanést etiku do všech aspektů vědeckého výzkumu už od jeho započetí.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Přestože ohledně etického kodexu ještě nevznikl žádný konsenzus, mezi vědci existuje široká shoda, že zásadní pojistkou proti biologickým hrozbám, ať záměrným či nezáměrným, je silné veřejné zdravotnictví. Záležitosti týkající se bezpečnosti a veřejného zdravotnictví se dnes překrývají, třebaže tradičně šlo o samostatné oblasti, jež vyvolávaly odlišné politické odezvy. Posilování schopnosti reagovat na přirozeně se vyskytující infekční nemoci či otravy je nezbytné jako ochrana proti úmyslnému zneužití vědy k šíření nemocí nebo jedů. Krátce, podpora veřejného zdravotnictví, biobezpečnosti a biozabezpečení na jedné straně a ochrana proti bioterorismu na straně druhé jsou související činnosti, které se doplňují.
Úvahy nad případnými novými biozbraněmi ovšem upozorňují na hluboce znepokojivé možnosti, které nás vracejí k problému, jak zajistit mravnost ve vědeckém výzkumu. Například „syntetická biologie“ zahrnuje vytváření živého materiálu z dílů jeho DNA, takže můžeme dle libosti nově konstruovat život. Technologie, která tento postup umožňuje, se velice pravděpodobně se snížením její nákladnosti do dvou let stane běžnou. Měli bychom uvažovat o pojistkách, jako je moratorium na takový vývoj nebo registrace zařízení potřebného k jeho uskutečňování.
Existují prastará tabu týkající se nasazení „jedu či nákazy“ jako zbraní či válečných metod a jejich využití bylo od pradávna v mnoha kulturách stigmatizováno a zapovídáno zvykovým mezinárodním právem i mezinárodními úmluvami. Tabu je dvojčetem posvátna: prostřednictvím tabu chráníme to, co považujeme za posvátné.
Ve vztahu k valné části našeho jednání v současném světě se tyto pojmy vytratily, avšak máme-li i nadále uctívat život, především život lidský, je pro nás nezbytně nutné tyto pojmy znovu nalézt ve vztahu k novým možnostem, jež otevírají vědy o životě. Výzvou pro nás není nic menšího než nepřipustit, aby se vědy o životě staly vědami o smrti. To bude vyžadovat četné ucelené, rozličné a sjednocené reakce velice široké škály aktérů na individuální, institucionální, společenské i globální úrovni.
V prvé řadě to bude vyžadovat bezúhonnost, poctivost, důvěru, odvahu a občas sebekázeň. Na úrovni mezinárodních vztahů a spolupráce to není právě malý požadavek.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
Do věd o životě a do biolékařského výzkumu se vloudilo nové, zlověstné slovo: „biobezpečnost“. Tento termín odráží rostoucí povědomí o tom, že prudký rozvoj v těchto oborech sice znamená naději na velké přínosy, ale že znalosti, nástroje a techniky, jež tyto vědecké pokroky umožňují, lze také zneužít a způsobit záměrnou škodu.
Každá snaha se s tímto dilematem „dvojího využití“ vypořádat musí být nakonec mezinárodní, neboť biotechnologický výzkum je ryze globálním podnikem. Při zajišťování toho, aby úsilí o řízení rizik zvýšilo bezpečnost a posílilo mezinárodní spolupráci, která zabrání zhoubnému využití vědeckých pokroků, musí klíčovou úlohu sehrát mezinárodní vědecká obec.
Profesor Ronald Atlas z univerzity v Louisville a já jsme nedávno v časopise Science uveřejnili návrh Etického kodexu pro vědy o životě . S ostře protichůdnými reakcemi se setkal jak návrh, že kodex potřebujeme, tak návrh, co by mělo tvořit jeho obsah. Vědecká obec si čím dál jasněji uvědomuje, že samotná věda není bezhodnotovou činností, a že se proto volba, jaký výzkum se má provádět a jak, musí řídit etickými zásadami. Existuje však ještě skupina vědců, již toto pojetí odmítají a tvrdí, že hledání nových znalostí nesmí svazovat žádná omezení a že etické principy získávají opodstatnění až při aplikaci těchto znalostí.
Ve svém článku pro Science jsme uvažovali nad důvody, jež vědce k tomuto názoru vedou. Jak jsme však poznamenali, „i ti, kdo zpochybňují hodnotu kodexu, souhlasí s tím, že výzkum ve vědách o životě, včetně výzkumu v oblasti bioobrany, musí probíhat bezpečným a mravním způsobem“. Mezi orgány, jež o této potřebě veřejně hovoří, patří valné shromáždění Světové lékařské asociace, Britská lékařská asociace, Národní výzkumná rada USA, britský parlament a lídři Asijsko-tichomořské hospodářské spolupráce (APEC).
Etický kodex je potřebný, neboť moc vědy způsobit škodu, nebude-li dobře řízena, se obrovsky rozrostla. Společnost pověřila vědce a vědecké instituce tím, aby prokazovali úctu životu, zejména životu lidskému. Nezbytné jsou určité pojistky, které zajistí, že se tato důvěra naplňuje a především že věda není zneužívána v zájmu bioterorismu a bioválky.
Etický kodex nabízí několik přínosů. Zdůraznil by jak význam etických posudků navrhovaného vědeckého výzkumu, tak význam sledování probíhajícího bádání, obzvlášť bádání zahrnujícího coby zkoumaný předmět člověka nebo zvířata. Může také zavést základní předpoklad vědecké otevřenosti a transparentnosti a zároveň ponechat prostor pro výjimky, existuje-li riziko, že by vědecké poznání mohlo být zneužito ke způsobení vážných škod. Kodex by navíc mohl pomocí chránit takzvané „upozorňovatele“, kteří obracejí pozornost příslušných orgánů nebo veřejnosti na ty, kdo porušují morálku. Mohl by konečně také počítat s možností odmítnout z důvodů svědomí podíl na určitém výzkumu. Krátce, kodex může pomoci zanést etiku do všech aspektů vědeckého výzkumu už od jeho započetí.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Přestože ohledně etického kodexu ještě nevznikl žádný konsenzus, mezi vědci existuje široká shoda, že zásadní pojistkou proti biologickým hrozbám, ať záměrným či nezáměrným, je silné veřejné zdravotnictví. Záležitosti týkající se bezpečnosti a veřejného zdravotnictví se dnes překrývají, třebaže tradičně šlo o samostatné oblasti, jež vyvolávaly odlišné politické odezvy. Posilování schopnosti reagovat na přirozeně se vyskytující infekční nemoci či otravy je nezbytné jako ochrana proti úmyslnému zneužití vědy k šíření nemocí nebo jedů. Krátce, podpora veřejného zdravotnictví, biobezpečnosti a biozabezpečení na jedné straně a ochrana proti bioterorismu na straně druhé jsou související činnosti, které se doplňují.
Úvahy nad případnými novými biozbraněmi ovšem upozorňují na hluboce znepokojivé možnosti, které nás vracejí k problému, jak zajistit mravnost ve vědeckém výzkumu. Například „syntetická biologie“ zahrnuje vytváření živého materiálu z dílů jeho DNA, takže můžeme dle libosti nově konstruovat život. Technologie, která tento postup umožňuje, se velice pravděpodobně se snížením její nákladnosti do dvou let stane běžnou. Měli bychom uvažovat o pojistkách, jako je moratorium na takový vývoj nebo registrace zařízení potřebného k jeho uskutečňování.
Existují prastará tabu týkající se nasazení „jedu či nákazy“ jako zbraní či válečných metod a jejich využití bylo od pradávna v mnoha kulturách stigmatizováno a zapovídáno zvykovým mezinárodním právem i mezinárodními úmluvami. Tabu je dvojčetem posvátna: prostřednictvím tabu chráníme to, co považujeme za posvátné.
Ve vztahu k valné části našeho jednání v současném světě se tyto pojmy vytratily, avšak máme-li i nadále uctívat život, především život lidský, je pro nás nezbytně nutné tyto pojmy znovu nalézt ve vztahu k novým možnostem, jež otevírají vědy o životě. Výzvou pro nás není nic menšího než nepřipustit, aby se vědy o životě staly vědami o smrti. To bude vyžadovat četné ucelené, rozličné a sjednocené reakce velice široké škály aktérů na individuální, institucionální, společenské i globální úrovni.
V prvé řadě to bude vyžadovat bezúhonnost, poctivost, důvěru, odvahu a občas sebekázeň. Na úrovni mezinárodních vztahů a spolupráce to není právě malý požadavek.