0

Věčná zeď

PARIS – Zdi určené k tomu, aby držely lidi uvnitř nebo venku – ať už stojí v Berlíně, Nikósii, Izraeli nebo Koreji –, jsou vždy produktem strachu. Strachu východoněmeckých vládců z hromadného exodu jejich občanů hledajících svobodu a důstojnost; strachu řeckokyperských a tureckokyperských předáků z pokračující války; strachu Izraelců z terorismu či strachu severokorejského vedení, že je „opustí“ mučednický lid. Pojistit křehký status quo, upevnit vlastní postavení nebo zůstat oddělený od druhých, které vnímám jako terč pokušení či výhrůžek (případně obojího) – takové byly odjakživa cíle politiků, kteří stavějí zdi.

Proč existuje takový rozdíl mezi osudem Berlína – dnes hlavního města, kde pokrok přítomnosti pomalu zakrývá mnoho jizev minulosti – a osudem Nikósie, kde zamrzl čas, případně osudem Izraele, jehož „bezpečnostní zeď“ se rozšiřuje jako čerstvá rána, nemluvě o nečekaném upevňování severokorejského režimu za zdmi stihomamu a útisku?

Abychom tyto složité situace pochopili, musíme vzít v úvahu vůli lidu ničit své zdi v případě východního Německa, rozšiřovat je v případě Izraele a zpevňovat je v případě Kypru a Severní Koreji. Významným faktorem jsou samozřejmě i kvality – nebo absence kvalit – příslušných vůdců.

Berlínská zeď se v roce 1989 zhroutila mnohem rychleji, než většina západních Němců snila (nebo se děsila). Němci ze Západu podcenili sílu „německého národního cítění“ na Východě. A naopak silně přecenili schopnost a vůli Sovětského svazu udržet za každou cenu svou říši. Především pak zůstane Michail Gorbačov mužem, jenž měl vizi a odvahu neprotivit se chodu dějin. Možná plně nepochopil, co se mu odehrává před očima a jaké síly vypustil z lahve, avšak jeho zdrženlivost byla projevem skutečné velikosti.