Věčná zeď

PARIS – Zdi určené k tomu, aby držely lidi uvnitř nebo venku – ať už stojí v Berlíně, Nikósii, Izraeli nebo Koreji –, jsou vždy produktem strachu. Strachu východoněmeckých vládců z hromadného exodu jejich občanů hledajících svobodu a důstojnost; strachu řeckokyperských a tureckokyperských předáků z pokračující války; strachu Izraelců z terorismu či strachu severokorejského vedení, že je „opustí“ mučednický lid. Pojistit křehký status quo, upevnit vlastní postavení nebo zůstat oddělený od druhých, které vnímám jako terč pokušení či výhrůžek (případně obojího) – takové byly odjakživa cíle politiků, kteří stavějí zdi.

Proč existuje takový rozdíl mezi osudem Berlína – dnes hlavního města, kde pokrok přítomnosti pomalu zakrývá mnoho jizev minulosti – a osudem Nikósie, kde zamrzl čas, případně osudem Izraele, jehož „bezpečnostní zeď“ se rozšiřuje jako čerstvá rána, nemluvě o nečekaném upevňování severokorejského režimu za zdmi stihomamu a útisku?

Abychom tyto složité situace pochopili, musíme vzít v úvahu vůli lidu ničit své zdi v případě východního Německa, rozšiřovat je v případě Izraele a zpevňovat je v případě Kypru a Severní Koreji. Významným faktorem jsou samozřejmě i kvality – nebo absence kvalit – příslušných vůdců.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To continue reading, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you are agreeing to our Terms and Conditions.

Log in

http://prosyn.org/p43liC4/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.