Věčná zeď

PARIS – Zdi určené k tomu, aby držely lidi uvnitř nebo venku – ať už stojí v Berlíně, Nikósii, Izraeli nebo Koreji –, jsou vždy produktem strachu. Strachu východoněmeckých vládců z hromadného exodu jejich občanů hledajících svobodu a důstojnost; strachu řeckokyperských a tureckokyperských předáků z pokračující války; strachu Izraelců z terorismu či strachu severokorejského vedení, že je „opustí“ mučednický lid. Pojistit křehký status quo, upevnit vlastní postavení nebo zůstat oddělený od druhých, které vnímám jako terč pokušení či výhrůžek (případně obojího) – takové byly odjakživa cíle politiků, kteří stavějí zdi.

Proč existuje takový rozdíl mezi osudem Berlína – dnes hlavního města, kde pokrok přítomnosti pomalu zakrývá mnoho jizev minulosti – a osudem Nikósie, kde zamrzl čas, případně osudem Izraele, jehož „bezpečnostní zeď“ se rozšiřuje jako čerstvá rána, nemluvě o nečekaném upevňování severokorejského režimu za zdmi stihomamu a útisku?

Abychom tyto složité situace pochopili, musíme vzít v úvahu vůli lidu ničit své zdi v případě východního Německa, rozšiřovat je v případě Izraele a zpevňovat je v případě Kypru a Severní Koreji. Významným faktorem jsou samozřejmě i kvality – nebo absence kvalit – příslušných vůdců.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To access our archive, please log in or register now and read two articles from our archive every month for free. For unlimited access to our archive, as well as to the unrivaled analysis of PS On Point, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/p43liC4/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.