0

Konec vlastizrady (nebo začátek?)

Řečeno s Tolstojem, lidé loajální vůči své vlasti jsou stejně věrní. Bojují v armádách, platí daně, volí. Každý neloajální člověk se pak svým způsobem stává zrádcem.

Vezměme poválečné události v Americe a Německu. Ve Spojených státech nebyl od konce 2. světové války stíhán jediný vlastizrádce a Německo zločin vlastizrady v jejím tradičním smyslu zrušilo a ponechalo si jen obecnější zločin rozvracení republiky, který má vládu chránit před nedemokratickými silami.

Podívejme se také na postkomunistické země, kde se schyluje k nové vlně procesů s vlastizrádci. Stíhání dvou osmasedmdesátiletých veteránů sovětské invaze z osmašedesátého roku Milouše Jakeše a Jozefa Lenárta v Česku a více než čtyřletý proces s ruským námořním důstojníkem Grigorijem Paskem ve Vladivostoku svědčí o raných fázích cyklu, kdy ublížené státy reagují na vnímanou zradu obviněním z vlastizrady.

Proč někde vlastizrada mizí v propadlišti dějin a jinde se probouzí k novému životu? To nám možná pomohou vysvětlit dějiny. Podle definice anglického parlamentu ze 14. století spadají pod původní angloamerickou podobu vlastizrady skutky, jež ohrožují královskou korunu. Tak například i samotné pomyšlení na vraždu krále (čili ,,usilování o život krále") se trestalo smrtí. A aby byla ochráněna královská měna a rod, dostaly se do definice vlastizrady také zločiny penězokazectví a znásilnění královny (znečistění pokrevní linie).