PEKING – Od roku 2007 tlačí finanční krize svět do éry nízkých, ne-li téměř nulových úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování, neboť většina rozvinutých zemí se snaží snížit dluhový tlak a ustálit křehké platební cykly. Navzdory řečem o snadných penězích jako o „novém normálu“ však existuje silné riziko, že se reálné (o inflaci očištěné) úrokové sazby v příštích deseti letech zvýší.
Celková kapitálová aktiva centrálních bank z celého světa dosahují 18 bilionů dolarů neboli 19% globálního HDP – to je dvakrát vyšší míra než před deseti lety. To jim dává spoustu munice k tomu, aby mohly v boji s nejslabším zotavením od velké hospodářské krize navádět tržní úrokové sazby níže. Americký Federální rezervní systém (Fed) snížil od srpna 2007 svou základní úrokovou sazbu desetkrát, a to z 5,25% do pásma mezi nulou a 0,25%, a diskontní sazbu snížil dvanáctkrát (od června 2006) celkem o 550 základních bodů na současných 0,75%. Evropská centrální banka snížila hlavní refinanční sazbu osmkrát na současných 0,75%, tedy celkem o 325 základních bodů. Japonská centrální banka snížila svou úrokovou sazbu dvakrát a její hodnota dnes činí 0,1%. A Bank of England stlačila svou základní sazbu devětkrát – o 525 bodů až na historické minimum 0,5%.
Tato intenzivní snaha snižovat úrokové sazby však pokřivuje alokaci kapitálu. Největším příjemcem levných financí jsou USA, které vykazují nejvyšší schodky a dluh na světě. Vzhledem k tvrdošíjnému přetrvávání suverénní dluhové krize v Evropě stlačily efekty hledání bezpečného útočiště výnos z desetiletých amerických dluhopisů na nejnižší úroveň za posledních 60 let, přičemž desetileté swapové rozpětí – rozdíl mezi fixní sazbou a platebním tokem plovoucí sazby – je záporné, což ukazuje na reálnou ztrátu pro investory.
PEKING – Od roku 2007 tlačí finanční krize svět do éry nízkých, ne-li téměř nulových úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování, neboť většina rozvinutých zemí se snaží snížit dluhový tlak a ustálit křehké platební cykly. Navzdory řečem o snadných penězích jako o „novém normálu“ však existuje silné riziko, že se reálné (o inflaci očištěné) úrokové sazby v příštích deseti letech zvýší.
Celková kapitálová aktiva centrálních bank z celého světa dosahují 18 bilionů dolarů neboli 19% globálního HDP – to je dvakrát vyšší míra než před deseti lety. To jim dává spoustu munice k tomu, aby mohly v boji s nejslabším zotavením od velké hospodářské krize navádět tržní úrokové sazby níže. Americký Federální rezervní systém (Fed) snížil od srpna 2007 svou základní úrokovou sazbu desetkrát, a to z 5,25% do pásma mezi nulou a 0,25%, a diskontní sazbu snížil dvanáctkrát (od června 2006) celkem o 550 základních bodů na současných 0,75%. Evropská centrální banka snížila hlavní refinanční sazbu osmkrát na současných 0,75%, tedy celkem o 325 základních bodů. Japonská centrální banka snížila svou úrokovou sazbu dvakrát a její hodnota dnes činí 0,1%. A Bank of England stlačila svou základní sazbu devětkrát – o 525 bodů až na historické minimum 0,5%.
Tato intenzivní snaha snižovat úrokové sazby však pokřivuje alokaci kapitálu. Největším příjemcem levných financí jsou USA, které vykazují nejvyšší schodky a dluh na světě. Vzhledem k tvrdošíjnému přetrvávání suverénní dluhové krize v Evropě stlačily efekty hledání bezpečného útočiště výnos z desetiletých amerických dluhopisů na nejnižší úroveň za posledních 60 let, přičemž desetileté swapové rozpětí – rozdíl mezi fixní sazbou a platebním tokem plovoucí sazby – je záporné, což ukazuje na reálnou ztrátu pro investory.