Paul Lachine

Do Tuniska přichází konec dějin

PAŘÍŽ – Tuniská „jasmínová revoluce“ stále probíhá, ale už dnes z ní můžeme vyvodit ponaučení o demokracii a demokratizaci, která dalece přesahují oblast Maghrebu.

Chceme-li zasadit jasmínovou revoluci do historické perspektivy, musíme si připomenout 4. červen 1989 – onu převratnou neděli, kdy Poláci ve volbách odstavili komunisty od moci a Komunistická strana Číny na druhém konci Eurasie rozdrtila na náměstí Tchien-an-men probouzející se demokratické hnutí. Při zpětném ohlédnutí vypadá tento den jako rozcestník na pouti lidských dějin. Jedna cesta vedla k zániku komunismu a novému zrodu – někdy krvavému a bolestnému – svobody a demokracie v Evropě. Druhá cesta se ubírala jiným směrem: Čína zůstala v sevření vládnoucí strany, ale prostřednictvím ohromujícího a trvalého růstu přinesla prosperitu svým zbídačelým masám.

Jak revoluční rok 1989 běžel dál, Francis Fukuyama se prozíravě, ale kontroverzně zamýšlel nad otázkou, zda cesta zvolená v Evropě nepředznamenává „konec dějin“. Fukuyama v souladu s Hegelem argumentoval, že dějiny mají určitý směr – tedy že někam vedou –, a to ze dvou důvodů. Za prvé je to díky ustavičnému šíření technologií a liberálního hospodářského uspořádání, které má homogenizující efekt. A za druhé je všeprostupující hnací silou lidstva hegelovský „boj za poznání“, který je natolik silný, že vede bezpočet jednotlivců až k nejvyšší oběti.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To continue reading, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you are agreeing to our Terms and Conditions.

Log in

http://prosyn.org/8GPQ5mv/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.