Do Tuniska přichází konec dějin

PAŘÍŽ – Tuniská „jasmínová revoluce“ stále probíhá, ale už dnes z ní můžeme vyvodit ponaučení o demokracii a demokratizaci, která dalece přesahují oblast Maghrebu.

Chceme-li zasadit jasmínovou revoluci do historické perspektivy, musíme si připomenout 4. červen 1989 – onu převratnou neděli, kdy Poláci ve volbách odstavili komunisty od moci a Komunistická strana Číny na druhém konci Eurasie rozdrtila na náměstí Tchien-an-men probouzející se demokratické hnutí. Při zpětném ohlédnutí vypadá tento den jako rozcestník na pouti lidských dějin. Jedna cesta vedla k zániku komunismu a novému zrodu – někdy krvavému a bolestnému – svobody a demokracie v Evropě. Druhá cesta se ubírala jiným směrem: Čína zůstala v sevření vládnoucí strany, ale prostřednictvím ohromujícího a trvalého růstu přinesla prosperitu svým zbídačelým masám.

Jak revoluční rok 1989 běžel dál, Francis Fukuyama se prozíravě, ale kontroverzně zamýšlel nad otázkou, zda cesta zvolená v Evropě nepředznamenává „konec dějin“. Fukuyama v souladu s Hegelem argumentoval, že dějiny mají určitý směr – tedy že někam vedou –, a to ze dvou důvodů. Za prvé je to díky ustavičnému šíření technologií a liberálního hospodářského uspořádání, které má homogenizující efekt. A za druhé je všeprostupující hnací silou lidstva hegelovský „boj za poznání“, který je natolik silný, že vede bezpočet jednotlivců až k nejvyšší oběti.

https://prosyn.org/8GPQ5mvcs