CAMBRIDGE – Ukončí dnešní stále se rozrůstající celosvětová finanční krize éru finančního triumfalismu? Požádejte laika, aby vyjmenoval deset skvělých inovací, které náš dnešní svět posouvají vpřed, a pravděpodobně nenarazíte na mnoho lidí, kteří by zmínili Blackův-Scholesův vzorec k určování cen opcí. Z pohledu finanční obce je však průkopnickým vzorcům, jež vydláždily cestu k moderním hedžovým strategiím, potřeba za pomíjející období svižného globálního růstu přiznat stejné zásluhy jako mobilním telefonům, počítačům a internetu.
Až do doby před 12 měsíci se zdálo, že stoupenci finančnictví mají pádné argumenty. Pokrokové finančnictví přispívalo k rozložení rizika a tím dokázalo pomoci ekonomikám k rychlejšímu růstu. Makroekonomové oslavovali „velké zklidnění“ globálního hospodářského cyklu, neboť recese se zdály slabší a méně časté. A samozřejmě že finanční obec o překot vydělávala a po celém světě chrlila milionáře, ba i miliardáře.
Vlády také směle šířily nadšení. V anglofonních zemích se prezidenti a premiéři, o některých předních centrálních bankéřích ani nemluvě, chlubili špičkovými finančními soustavami, které jim svět může leda závidět. Když si francouzští a němečtí představitelé postěžovali, že rozlézající se a neregulovaná chapadla nových financí představují obrovská rizika pro globální ekonomiku, dočkali se výsměchu jako neúspěšní břídilové. Malé země jako Island se rozhodly zapojit se do díla a privatizovaly banky a zřídily vlastní finanční centra. Když se nemůžeme stát Silicon Valley, proč nevytvořit miniaturu Wall Street?
CAMBRIDGE – Ukončí dnešní stále se rozrůstající celosvětová finanční krize éru finančního triumfalismu? Požádejte laika, aby vyjmenoval deset skvělých inovací, které náš dnešní svět posouvají vpřed, a pravděpodobně nenarazíte na mnoho lidí, kteří by zmínili Blackův-Scholesův vzorec k určování cen opcí. Z pohledu finanční obce je však průkopnickým vzorcům, jež vydláždily cestu k moderním hedžovým strategiím, potřeba za pomíjející období svižného globálního růstu přiznat stejné zásluhy jako mobilním telefonům, počítačům a internetu.
Až do doby před 12 měsíci se zdálo, že stoupenci finančnictví mají pádné argumenty. Pokrokové finančnictví přispívalo k rozložení rizika a tím dokázalo pomoci ekonomikám k rychlejšímu růstu. Makroekonomové oslavovali „velké zklidnění“ globálního hospodářského cyklu, neboť recese se zdály slabší a méně časté. A samozřejmě že finanční obec o překot vydělávala a po celém světě chrlila milionáře, ba i miliardáře.
Vlády také směle šířily nadšení. V anglofonních zemích se prezidenti a premiéři, o některých předních centrálních bankéřích ani nemluvě, chlubili špičkovými finančními soustavami, které jim svět může leda závidět. Když si francouzští a němečtí představitelé postěžovali, že rozlézající se a neregulovaná chapadla nových financí představují obrovská rizika pro globální ekonomiku, dočkali se výsměchu jako neúspěšní břídilové. Malé země jako Island se rozhodly zapojit se do díla a privatizovaly banky a zřídily vlastní finanční centra. Když se nemůžeme stát Silicon Valley, proč nevytvořit miniaturu Wall Street?