From semiconductors to electric vehicles, governments are identifying the strategic industries of the future and intervening to support them – abandoning decades of neoliberal orthodoxy in the process. Are industrial policies the key to tackling twenty-first-century economic challenges or a recipe for market distortions and lower efficiency?
Blízkovýchodní politika amerického prezidenta George W. Bushe nepopiratelně dosáhla jedné věci: podařilo se jí důkladně destabilizovat region. Výsledky ani trochu neodpovídají tomu, v co Spojené státy doufaly. Demokratický a prozápadní Blízký východ je stále ve hvězdách.
Věci se sice nevyvíjejí tak, jak američtí neokonzervativci zamýšleli, nicméně se vyvíjejí. Historické selhání jménem válka v Iráku, zánik sekulárního arabského nacionalismu a raketově stoupající ceny ropy a plynu vnesly do regionu hluboké změny. Od Damašku po Dubaj, od Tel Avivu po Teherán se na obzoru začíná rýsovat nový Blízký východ.
Starý Blízký východ vyrostl z hranic a politických entit, které po pádu Osmanské říše v roce 1918 vytvořily evropské mocnosti. Jeho ideologickou hnací silou byl Evropou inspirovaný sekulární nacionalismus, který usiloval o politickou a společenskou modernizaci prostřednictvím vládní akce shora. Tento druh nacionalismu nebo „arabského socialismu“ dosáhl vrcholu během studené války, kdy se mohl opřít o sovětskou podporu ve vojenské, politické a hospodářské oblasti.
To continue reading, register now.
Subscribe now for unlimited access to everything PS has to offer.
Subscribe
As a registered user, you can enjoy more PS content every month – for free.
Register
Already have an account? Log in