0

Mýtus o vzdělávání

Všichni víme, že vyšší vzdělání je dobrá věc, obzvláště pro naši ekonomickou budoucnost. Právě proto si mnoho zejména evropských zemí stanovilo číselné cíle, jimiž se řídí jejich školská politika: například padesátiprocentní účast na nástavbovém a vysokém školství ve Velké Británii či ve Švédsku nebo osmdesátiprocentní účast na bakalářském studiu ve Francii. Velkou ideou kancléře Schrödera na vyřešení německých hospodářských obtíží je samozřejmě také vzdělání: včetně vytvoření ještě většího počtu vysokoškoláků v systému, který má co dělat, aby zvládl ty současné.

Vlády spatřují svůj hlavní úkol v zajištění hospodářské prosperity a vzdělání chápou jako nezbytný a spolehlivý prostředek k dosažení tohoto cíle. Je tomu však opravdu tak?

Tvrdí se nám, že země se „znalostní ekonomikou“ potřebuje stále více absolventů a formálně kvalifikovaných lidí, aby zůstala konkurenceschopnou. Pouhé vzdělání však nezajišťuje hospodářský růst takovým způsobem, v jaký naši politici – a podnikatelé – věří: vyšší vzdělání na vstupu neznamená vyšší růst na výstupu. A co je ještě horší, vzdělávací strategie, které se odvozují od současných názorů, mají vážné negativní dopady na příležitosti pro mladé lidi a kvalitu samotného vzdělávacího procesu.

Argument, že vzdělání má pro ekonomiku význam, lze přijmout, poněvadž je na jisté úrovni očividně pravdivý. Moderní společnost skutečně potřebuje vzdělané lidi: nejen inženýry, chemiky a lékaře, ale i miliony lidí, kteří dokážou psát souvislé dopisy, vyplňovat složité formuláře, vysvětlovat pojistky a interpretovat statistické údaje ze strojů v továrních provozech. Některé z těchto dovedností lze získat pouze na univerzitách; jiné si lidé mohou (a měli by) osvojit na základních a středních školách.