0

Argumenty proti čistému daňovému snížení

NEW YORK: Politiky ve Washingtonu trápí náznaky konce obrovského strukturálního rozmachu Ameriky posledních pěti let: slabší perspektivy zisků, zvyšující se dluhy obchodních společností a s tím spojené zpomalování obchodních investic do fixního kapitálu, nových zákazníků a nových zaměstnanců. Je-li konjunktura opravdu u konce, strukturální míra nezaměstnanosti – neboli „přirozená míra“ či také „Nairu“ – vzroste na svou normální hodnotu mezi 4,5 až 5 %. Šéf americké měnové politiky Alan Greenspan může Americe pomoci před drahými penězi, ale nemůže vrátit zpět tento strukturální posun.

Co dělat? Jednání ve Washingtonu věští odklon od „zdravých a silných financí“ devadesátých let – zvýšených daňových sazeb a pevných kontrol výdajů, díky nimž na místo rozpočtových deficitů přišly rozpočtové přebytky. Republikáni navrhují velké daňové škrty, zatímco demokraté dávají přednost balíčku vyšších výdajů a opatrnějšího snižování daní se stejnými rozpočtovými náklady. Oba plány bez rozdílu by letošní rozpočtový přebytek jednoznačně zdevastovaly. A budoucí přebytky by zmizely do konce desetiletí, ne-li dříve.

Najdou se ale ekonomové, kteří nesouhlasí. Souhlasíme, že jak demokratický, tak republikánský návrh by přinesl vítané účinky. Výzkum – můj a jiných kolegů – potvrzuje, že změny v sazbě pro daň z příjmu soukromých osob (hlavní část Bushova plánu) mají vliv nejen na čistý příjem, ale i na strukturální nezaměstnanost. Je logické, že snížení daně z příjmu při zvýšení hodinové mzdy po zdanění povzbuzuje zaměstnance i zaměstnavatele snižováním nákladů a zvyšováním ziskovosti – do velké míry proto, že odvod z jmění zaměstnanců se dani z příjmu obvykle vyhýbá. Nutné je však odůvodnění pro snižování daně z příjmu s jeho nepříznivými průvodními jevy a vážnými vedlejšími účinky.

Nejstarší úvaha přiklánějící se na stranu proti daňovému snižování spadá do 50. let 20. století, k tzv. neokeynesianům, kteří snižování daní považovali za „protirůst“. Snížení daní, jež stimuluje spotřebitelskou poptávku více než investiční poptávku, odklání zdroje od produkování neobchodovatelných investičních statků – továren a kanceláří – k neobchodovatelným spotřebitelským statkům (včetně „trvanlivého“ majetku, jako jsou obytné budovy). A takový přesun zdrojů nutně zpomaluje tvorbu informační ekonomiky a produktivitu.