0

ECB a její boj proti centrálnímu bankovnictví

BERKELEY – Když Evropská centrální banka oznámila program nákupů vládních dluhopisů, dala finančním trhům najevo, že se jí tato myšlenka hluboce nelíbí, že se s ní plně neztotožňuje a že od této politiky ustoupí, hned jak to bude možné. ECB zkrátka vyjádřila přesvědčení, že stabilizace cen vládních dluhopisů prostřednictvím podobných nákupů bude pouze dočasná.

Těžko vymyslet více sebezničující způsob, jak uvést v život program nákupů dluhopisů. Tím, že ECB dala hned od počátku najevo nedůvěru ve vlastní politiku, prakticky zajistila její nezdar. Pokud ECB tak evidentně postrádala důvěru v dluhopisy, které nakupovala, proč by to investoři měli cítit jinak?

ECB nadále věří, že finanční stabilita netvoří součást její hlavní náplně. Jak uvedl odstupující prezident Jean-Claude Trichet, ECB má „jen jednu střelku na kompasu, a tou je inflace“. Odmítnutí ECB být věřitelem poslední instance si vynutilo vytvoření náhradní instituce, totiž Evropského fondu finanční stability (EFSF). Na finančních trzích však všichni vědí, že EFSF má nedostatečnou palebnou sílu, aby mohl takový úkol plnit – a že má navíc nepoužitelnou strukturu řízení.

Na jednobarevné misi cenové stability a naprosté nevšímavosti ke stabilitě finanční – a ještě větší nevšímavosti k prospěchu zaměstnanců a firem, kteří vytvářejí ekonomiku – snad nejvíce ohromuje radikální odklon ECB od tradice centrálního bankovnictví. Moderní centrální bankovnictví se zrodilo z kolapsu britského boomu umělých kanálů počátkem 20. let 19. století. Během finanční krize a recese v letech 1825-1826 intervenovala jistá centrální banka – Bank of England – v zájmu zajištění finanční stability, když se iracionální rozmařilost boomu změnila v kajícný pesimismus deprese.