0

Drak a medvěd

Druhé líbánky jen zřídkakdy, pokud vůbec, rozdmýchají vášnivost ztracené lásky. Přesto se Rusko a Čína již od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 snaží obnovit těsné vztahy, které prý mezi SSSR a Maovou Čínou existovaly, než Chruščov v roce 1956 odsoudil Stalina. Toto obnovené čínsko-ruské manželství však vždy zavánělo spíše sňatkem z rozumu – uzavřeným ve snaze udržet na uzdě americkou hegemonii – než skutečnou láskou. Ruská invaze do Gruzie pak rozbila i poslední iluzi vzájemné přitažlivosti.

V roce 1969 se čínská a sovětská armáda ostřelovaly přes spornou hranici. Nedávno podepsaly obě země dohodu a zdá se, že jejich dlouhý pohraniční spor je u konce. Dohoda v podstatě navázala na pekingskou návštěvu Dmitrije Medveděva, který si po nástupu do funkce ruského prezidenta vybral Čínu jako cíl jedné ze svých prvních oficiálních zahraničních cest.

Během prezidentského působení Vladimira Putina se čínští a ruští vojáci účastnili společných vojenských manévrů a obě země se staly dominantními mocnostmi v Šanghajské organizaci pro spolupráci (SCO), která podle některých západních pozorovatelů působí jako snaha o protiváhu k NATO. Pořádaly se také roky kulturních výměn „Rusko v Číně“ a „Čína v Rusku“, jež měly zdůraznit, že obě země nespojuje jen geopolitický pragmatismus, ale i skutečné kulturní a historické vazby.

Ve skutečnosti však sedmnáctiletá bilaterální spolupráce na vysoké úrovni přinesla jen pramálo podstatných změn. Ve světle ruské invaze do Gruzie je dokonce možné, že Čína své styky s Ruskem vážně přehodnotí. Možná ještě není připravena zahájit neskrývanou politiku z pozice síly, ale po rozkouskování Gruzie – a poté, co si Rusko v celém bývalém sovětském prostoru vyhrazuje zónu „privilegovaného vlivu“ – začala Čína očividně pokládat Kreml za rýsující se strategickou hrozbu.