1

Tuhý kořínek dolaru

NOVÉ DILLÍ – Pokračující hospodářská krize a vytrvalé schodky Spojených států čím dál silněji zpochybňují úlohu dolaru coby světové kotevní měny. Nedávné kroky k internacionalizaci čínského žen-min-pi vyústily v očekávání blížícího se posunu v globální měnové soustavě. Řada význačných ekonomů, včetně členů výboru Organizace spojených národů vedeného laureátem Nobelovy ceny za ekonomii Josephem Stiglitzem, doporučuje, aby hegemonii dolaru vystřídal „globální rezervní systém“. Dlouhé dějiny globálních kotevních měn ale naznačují, že dny dolaru na výsluní patrně ani zdaleka nejsou sečteny.

Ve starověku Indie hospodařila s obchodním přebytkem vůči římské říši. Jak v prvním století napsal Plinius: „Neuplynul jediný rok, během něhož by Indie z Říma neodvezla 50 milionů sesterciů.“ Tato obchodní nevyváženost zapříčinila neustálé odčerpávání zlatých a stříbrných mincí a vyvolala v Římě nedostatek těchto kovů. Moderním výrazivem řečeno, Římané čelili měnové tísni.

Řím zareagoval snížením obsahu zlata a stříbra (starověký ekvivalent monetizace), což v impériu vyvolalo vleklou inflaci. Četné nálezy římských mincí v Indii však dokládají, že římská ražba byla mezinárodně akceptována ještě dlouho poté, co už muselo být jasné, že obsah zlata a stříbra v ní poklesl.

V šestnáctém století se po dobytí Jižní Ameriky stalo supervelmocí Španělsko. Mezi roky 1501 až 1600 přiteklo z Amerik do Španělska 17 milionů kilogramů ryzího stříbra a 181 tisíc kilogramů ryzího zlata a Španělsko peníze utratilo za války v Nizozemsku a jinde. Tento nárůst likvidity napříč Evropou zapříčinil jak ekonomický boom, tak inflaci.