Letos na jaře jsme si připomněli třetí výročí vlny represí, při nichž kubánský režim zatknul a k mnohaletým trestům odsoudil 75 předních kubánských disidentů. Spolu s několika přáteli jsme brzy poté založili Mezinárodní výbor na podporu demokracie na Kubě a v září 2003 se v Praze konala jeho první konference.
Mám v živé paměti odvahu těch, kteří v sobě kdysi nalezli občanské sebevědomí, překonávali strach a vystupovali proti komunistické diktatuře. Mám v paměti i cinkot klíčů, kterými statisíce občanů rozezvonily na podzim 1989 Václavské a později i další náměstí někdejšího Československa. I proto jsem zazvoněním oslovil zmíněnou pražskou konferenci výboru na podporu kubánské demokracie. Chtěl jsem mezinárodní společenství upozornit na stav lidských práv na Kubě, podpořit kubánskou opozici a povzbudit všechny její prodemokratické síly. Diplomatické sankce namířené proti režimu Fidela Castra tehdy zavedla, byť spíše symbolicky, i Evropská unie.
Záhy poté však převládl názor opačný. Evropská unie navázala užší dialog s kubánským režimem, sankce byly podmínečně zrušeny a disidentům bylo dokonce dáváno najevo, že nejsou vítáni na půdě ambasád některých demokratických zemí. Na místo principiálního postoje zvítězil – jako už tolikrát v historii – ustrašený kompromis a politický alibismus. Kubánský režim na oplátku učinil demonstrativní gesto: malou část vězňů svědomí propustil, většinou ovšem lidi utýrané a těžce nemocné, jejichž úmrtí v nechvalně proslulých věznicích se nejvíce obával.
Letos na jaře jsme si připomněli třetí výročí vlny represí, při nichž kubánský režim zatknul a k mnohaletým trestům odsoudil 75 předních kubánských disidentů. Spolu s několika přáteli jsme brzy poté založili Mezinárodní výbor na podporu demokracie na Kubě a v září 2003 se v Praze konala jeho první konference.
Mám v živé paměti odvahu těch, kteří v sobě kdysi nalezli občanské sebevědomí, překonávali strach a vystupovali proti komunistické diktatuře. Mám v paměti i cinkot klíčů, kterými statisíce občanů rozezvonily na podzim 1989 Václavské a později i další náměstí někdejšího Československa. I proto jsem zazvoněním oslovil zmíněnou pražskou konferenci výboru na podporu kubánské demokracie. Chtěl jsem mezinárodní společenství upozornit na stav lidských práv na Kubě, podpořit kubánskou opozici a povzbudit všechny její prodemokratické síly. Diplomatické sankce namířené proti režimu Fidela Castra tehdy zavedla, byť spíše symbolicky, i Evropská unie.
Záhy poté však převládl názor opačný. Evropská unie navázala užší dialog s kubánským režimem, sankce byly podmínečně zrušeny a disidentům bylo dokonce dáváno najevo, že nejsou vítáni na půdě ambasád některých demokratických zemí. Na místo principiálního postoje zvítězil – jako už tolikrát v historii – ustrašený kompromis a politický alibismus. Kubánský režim na oplátku učinil demonstrativní gesto: malou část vězňů svědomí propustil, většinou ovšem lidi utýrané a těžce nemocné, jejichž úmrtí v nechvalně proslulých věznicích se nejvíce obával.