Nenápadný teror

Letos na jaře jsme si připomněli třetí výročí vlny represí, při nichž kubánský režim zatknul a k mnohaletým trestům odsoudil 75 předních kubánských disidentů. Spolu s několika přáteli jsme brzy poté založili Mezinárodní výbor na podporu demokracie na Kubě a v září 2003 se v Praze konala jeho první konference.

Mám v živé paměti odvahu těch, kteří v sobě kdysi nalezli občanské sebevědomí, překonávali strach a vystupovali proti komunistické diktatuře. Mám v paměti i cinkot klíčů, kterými statisíce občanů rozezvonily na podzim 1989 Václavské a později i další náměstí někdejšího Československa. I proto jsem zazvoněním oslovil zmíněnou pražskou konferenci výboru na podporu kubánské demokracie. Chtěl jsem mezinárodní společenství upozornit na stav lidských práv na Kubě, podpořit kubánskou opozici a povzbudit všechny její prodemokratické síly. Diplomatické sankce namířené proti režimu Fidela Castra tehdy zavedla, byť spíše symbolicky, i Evropská unie.

Záhy poté však převládl názor opačný. Evropská unie navázala užší dialog s kubánským režimem, sankce byly podmínečně zrušeny a disidentům bylo dokonce dáváno najevo, že nejsou vítáni na půdě ambasád některých demokratických zemí. Na místo principiálního postoje zvítězil – jako už tolikrát v historii – ustrašený kompromis a politický alibismus. Kubánský režim na oplátku učinil demonstrativní gesto: malou část vězňů svědomí propustil, většinou ovšem lidi utýrané a těžce nemocné, jejichž úmrtí v nechvalně proslulých věznicích se nejvíce obával.

We hope you're enjoying Project Syndicate.

To continue reading, subscribe now.

Subscribe

or

Register for FREE to access two premium articles per month.

Register

https://prosyn.org/pJ5ZSWycs