0

Dilema multikulturalismu

Mnoho lidí začalo náhle velmi váhat s používáním termínu „multikulturní společnost“. Případně ho váhají užívat v kladném slova smyslu jako výraz pro žádoucí ideál, k němuž by se společenská realita měla alespoň blížit.

Červencové teroristické útoky v Londýně demonstrovaly sílu i slabinu tohoto konceptu. Londýn je bezpochyby multikulturní metropolí. Pumový atentát v metru, který nijak nerozlišuje oběti, zákonitě zasáhne lidi mnoha kulturních prostředí a přesvědčení.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Když člověk sedí či spíše stojí v „tube“ (jak se londýnské podzemní dráze důvěrně říká), nikdy nepřestane žasnout nad klidem, s nímž židovské matky, muslimští muži, západoindičtí mladíci, jihoasijští byznysmeni a mnoho dalších snášejí tytéž stresující podmínky a pokoušejí se jejich dopad zlehčit tím, že se k sobě navzájem chovají zdvořile. Teroristické útoky nedemonstrovaly pouze to, jak si pomáhají konkrétní lidé, ale i to, jak celé město se všemi složkami lidské směsi dává najevo společného ducha odolnosti.

To je pozitivní stránka multikulturní společnosti. Všímaví pozorovatelé vždy poznamenávali, že je tato vlastnost striktně omezena na veřejnou sféru, na život v těch částech města, které jsou společné všem. Stejným způsobem se však již nevztahuje na lidské domovy, natožpak na životní styl v soukromé sféře.

To je jeden z důvodů, proč Londýn zakusil i druhou, temnější stránku multikulturní společnosti: pozlátko multikulturalismu je tenké. Nestojí mnoho námahy obrátit lidi z jedné skupiny proti příslušníkům jiných skupin, s nimiž tito lidé dosud žili ve zdánlivém smíru.

Víme to díky tomu, že tato skutečnost tvoří podstatu vražedného prostředí, které vzniklo v devadesátých letech na Balkáně. Po celá desetiletí (a v některých případech i mnohem déle) žili Srbové a Chorvati – pravoslavní, katoličtí i muslimští „Jugoslávci“ – pospolu jako sousedé. Jen málo jich pokládalo za možné, že se někdy obrátí proti sobě v krveprolití, kvůli jehož brutalitě a obludnosti dnes existuje velmi malá pravděpodobnost, že se Bosna a Hercegovina někdy stane úspěšnou multikulturní společností. Přesto se to stalo a totéž se dnes jinou formou děje i v Británii.

Je důležité si uvědomit, že zde nehovoříme o návratu odvěkých nepřátelství. Dnešní etnické a kulturní konflikty, jež na sebe mnohdy berou podobu terorismu, nejsou výtryskem sopky, která již byla pokládána za vyhaslou. Naopak jde o typicky moderní úkaz.

Pro samotné teroristy jsou podobné konflikty jedním z důsledků znepokojivých dopadů modernizace. Pod rouškou integrace do multikulturního prostředí se mnozí – zejména mladí lidé s přistěhovaleckými kořeny – ztrácejí ve světě rozporů kolem sebe. Jejich spořádaný a všeobjímající svět tradice je pryč, ale oni sami zároveň ještě nejsou sebevědomými občany moderního, individualistického světa. Nejde v první řadě o otázku zaměstnání, ba ani chudoby, nýbrž o otázku marginalizace a odcizení, o nedostatek pocitu sounáležitosti.

Za takových okolností vstupuje do hry klíčový rys terorismu: nenávistné kázání ze strany mnohdy samozvaných vůdců. Nemusí jít přitom nutně o vůdce náboženské; na Balkáně i jinde šlo o nacionalisty, kteří kážou nadřazenost jednoho národa nad jinými. Označovat tyto obchodníky s nenávistí za „kazatele“ je nicméně případné, poněvadž se bez výjimky dovolávají vyšších hodnot, aby posvětili kriminální činy.

Mobilizace zločinné energie takovými kazateli nenávisti je sama o sobě moderním fenoménem. Nelze ji srovnávat dokonce ani s tak pochybnými požadavky, jako je sebeurčení lidí definovaných jako etnická komunita. Kazatelé nenávisti používají vysoce moderní metody, aby zvýšili svou osobní moc a vytvořili kolem sebe spoušť.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Odpor proti nim však nevyžaduje válčení, ba ani rétoricky volnější „válku s terorismem“. Částečnou odpověď pochopitelně skýtá identifikace relativně malého počtu lidí, kteří jsou připraveni položit životy za zmaření životů jiných, bez rozlišování či smyslu. Významnějším krokem je však identifikovat kazatele nenávisti a zastavit jejich vražedné štvaní. Právě proto je tak důležité dopadnout a postavit před soud Radovana Karadžiče, který rozdmýchal vražedné běsnění tolika bosenských Srbů. A právě proto musí být zastaveni i radikální islamističtí kazatelé.

Mimo rámec tohoto pečlivě cíleného – a v principu omezeného – úkolu zůstává potřeba posilovat oblast společných hodnot a spolupráce ve společnosti, která přese všechno zůstane multikulturní. Tento úkol bude obtížný a nesmí se k němu přistupovat naivně. Rozdíly nevymizejí – a ani to není potřeba –, avšak chceme-li zajistit, aby se všichni občané mohli na sebe spolehnout, musíme najít způsob, jak rozšířit a prohloubit občanskou důvěru, kterou vidíme ve veřejné sféře.