0

Dilema zvídavosti a jejího využití

Albert Einstein kdysi řekl: „Nemám žádný zvláštní dar, ale jsem vášnivě zvídavý.“ Jistě, Einstein se vyjádřil nesmírně skromně. Neméně jisté je však to, že zvídavost je mocnou hnací silou vědeckých objevů. Vedle talentu a zájmu a dále matematických či jiných kvantitativních schopností je zvídavost nezbytnou vlastností každého úspěšného vědce.

Zvídavost prozrazuje citovou vášeň. Jde o stav, kdy nás bezděčně zaujme něco, co lze jen těžko odehnat; za tento stav jsme jen v omezeném smyslu zodpovědní, neboť nemůžeme jednat jinak. Všichni přicházíme na svět zvídaví, vybaveni psychologickým nutkáním poznávat svět a rozšiřovat prostor toho, co podle svého mínění ovládáme. Není náhodou, že známá kniha o vývojové psychologii nese titul Vědec v kolébce. Jde o dílo, které hledá paralely mezi chováním malých dětí a procesy a výzkumnými strategiemi, jež jsou obvyklé ve vědě.

Touha po poznání, která pohání vrozenou zvídavost k překračování stávajících obzorů, však nezůstává neomezená. Rodiče mohou vyprávět nespočet příběhů o tom, jak se začátkem školní docházky hravý přístup dětí náhle mění, neboť se musejí zaměřovat na předměty stanovené osnovami. Nejinak platí, že jakkoli žádoucí je schopnost výzkumu přinášet nečekané a nepředvídatelné výsledky, věda dnes nemůže tvrdit, že není zodpovědná vůči společnosti.

Zvídavost je nenasytná a ve výzkumu je nerozlučně spjata s nepředvídatelností výsledků. Výzkum je nekonečný proces a cíl jeho cesty nikdo nedokáže přesně předpovědět. Čím větší měrou jsou nečekané výsledky, přinášené laboratorním výzkumem, nutnou podmínkou dalších inovací, tím větší je tlak na přivedení tvorby vědomostí pod kontrolu, řízení výzkumu konkrétními směry a krocení vědecké zvídavosti. Zvídavost se ovšem nesmí omezovat přespříliš, nemá-li se vytratit schopnost vytvářet nové vědomosti.