0

Demokratizace Evropy

Projekt integrace Evropy nemá v dějinách obdoby. V uplynulém tisíciletí žila Evropa v neklidné rovnováze a vedla ke zrodu všech velkých impérií, která v posledních 500 letech ovládala a usmiřovala svět. Osm či devět jejích hlavních národů mezi sebou svádělo válku, kdykoliv hrozilo, že některý z nich bude usilovat o nadvládu nad ostatními. Evropa nám dala poslední dvě světové války a do účetní bilance zrůdností je nutno připsat i její dvě zvrácená zdokonalení umění vraždy: holocaust a gulagy.

Šedesát let po skončení poslední války - což je ve světle dějin kraťoučký okamžik - je 25 evropských národů včetně téměř všech států na tomto kontinentu sjednoceno ve společném projektu, který zaručuje definitivní mír. Institucionalizace Evropy znemožňuje válku a podněcuje k usmíření: mezi Francií a Německem, mezi katolíky a protestanty v Irsku a zanedlouho také mezi Maďary a Rumuny. Hluboká hospodářská integrace a společná obchodní politika současně vytvářejí z Evropské unie zónu prosperity, která je poměrně dobře chráněna před současnými finančními krizemi.

Ti, kdo snili o jediném federálním státu schopném vést silnou zahraniční politiku za podpory mocných ozbrojených složek, jsou možná podobou dnešní EU zklamáni. Je ovšem chybou zaměřovat se příliš na nedostatky unie a ignorovat mimořádnou realitu, která před námi existuje. Ačkoliv je Evropa spíše prostorem řízeným sdílenou vládou zákona než výrazem jednotné politické vůle, v současné době se stává největší hospodářskou mocností na světě.

Jde o historickou událost nesmírného významu. To ovšem neumlčelo kritiky EU, kteří si stěžují, že unie je dítětem nikým nevolených technokratů a vlád sjednávajících smlouvy za zády vlastního lidu.