Desiluse z odpouštění dluhů

ŘÍM: Představitelé vlád celého světa se 14. května setkají v Bruselu, aby tam pod patronací OSN diskutovali o katastrofální situaci chudých zemí. A jak budou hovořit, představitelé bohatých zemí se pravděpodobně opět zaseknou v samolibé póze, všem připomínajíce starou moudrost, že odpouštět je svaté. Před rokem a něco totiž společně souhlasili odpustit většinu dluhů těm nejchudším zemím světa. Samozřejmě, odpuštění dluhů chudému je bezpochyby věc vznešená. Smutné je ale to, že ne všechno, co je vznešené, je rovněž pohotové a efektivní.

Mnoho z těch dluhů, jež byly chudým zemím odpuštěny, již bylo tak jako tak považováno za dluhy de facto nedobytné a tudíž ztracené. Úrok i základní platby, které mnoho chudých zemí platilo, byly z těchto důvodů mnohem nižší, než skutečně dlužné částky. Například Etiopie splácela částku srovnatelnou s 10% svého exportu; ale bylo by třeba platby na úrovni celých 70%, aby byla pokryta nominální hodnota etiopského dluhu.

Kolínská dohoda o nejchudších zemích s největšími dluhy – tzv. vysoce zadlužených chudých zemích (HIPC – Highly Indebted Poor Countries) byla iniciativou, jenž, sjednána v loňském roce, deklarovala, že dluhy budou odpuštěny do té výše, ve které se platby úroků opět stanou „snesitelnými“: tedy jinými slovy, dohoda nahradila nevymahatelné dluhy dlužním břemenem, jenž je nominálně nižší, přesto „reálné“. Dle propočtů britského Ministerstva financí tak Mosambik na základě Dohody o HIPC platí ve své dluhové službě zhruba totéž, co platil předtím, než byla dohoda podepsána.

https://prosyn.org/STkKgcXcs