0

Smrt Pákistánu?

DILLÍ – Pákistán se ocitl ve zlomovém bodě. Přežije současný vír výzev – zosobněný nedávným atentátem na guvernéra Paňdžábu Salmána Tasíra, jehož pachatelem byl Tasírův osobní strážce, fanatický islamista –, anebo se obrátí dnem vzhůru? Pro svět je osud Pákistánu naléhavou, možná dokonce existenciální otázkou. Koneckonců je Pákistán jadernou regionální mocností a líhní teroristů.

Kořeny pákistánské nestability sahají hluboko. Po první a druhé světové válce zasedly evropské mocnosti a Spojené státy kdesi daleko ke stolu a vymyslely hranice, v nichž se zrodil Irák, Izrael, Kuvajt, Jordánsko a Saúdská Arábie – a tím i většina současných blízkovýchodních nesnází. Nová mapa oblasti se opírala o předpoklad, že základy „muslimské Asie“ lze proměnit zavedením západního systému národních států. Místo toho vznikl region složený z útvarů, které jako státy do značné míry nedržely pohromadě.

V roce 1947 proběhla dosti podobná vivisekce jižní Asie, ze které byl s ohledem na náboženství vykrojen jeden útvar: Pákistán. V současné době je samozřejmě bezpředmětné podrobovat tuto tragickou pošetilost dalšímu zkoumání. Důsledky tohoto rozdělení však přetrvávají dodnes: Pákistán dosud nebyl schopen vytvořit administrativně důvěryhodnou vládu. Kdyby měl otec-zakladatel Pákistánu Muhammad Alí Džinnáh pravdu v tvrzení, že muslimové jsou samostatný národ, pak by se od něj nebyl odtrhl Bangladéš a pak by vztahy mezi Pákistánem a sousedním Afghánistánem byly prosté intrik a násilí.

To nás přivádí k srdci celého problému: k otázce islámu a státnosti. Gai Eaton formuloval v knize Islám a osud člověka tuto záležitost s elegantní precizností: „Islámská společnost je teocentrická…, nikoliv teokratická.“ To je důležitý rozdíl, neboť zpochybňuje „platnost konceptu islámského státu odlišujícího se od státu muslimského“. To první, píše Eaton, je „ideologická záležitost“, která se „v muslimských dějinách nikdy nerealizovala, protože žádný muslimský stát nebyl ani teokratický“.