LONDÝN – NATO, jehož ministři zahraničí se sejdou příští týden, umírá. Smrt se samozřejmě dostavuje u všeho živého. A jak se NATO blíží ke svým šedesátinám, jež oslaví příští rok na jaře, zdá se, že ještě není neodkladně naléhavé psát nekrolog. Šedesátníci se mohou se vší soudností těšit na dalších deset, ba snad dvacet nebo dokonce třicet let aktivního a produktivního života. Možná že ale nadešel čas na diskrétní zamyšlení nad skutečností, že „starý pán s námi nebude navždy“.
Lidské instituce, stejně jako lidské bytosti, se mohou zhroutit s udivující rychlostí, jakmile přežijí svou užitečnost. Dramatický rozpad Sovětského svazu ční jako připomínka toho, co se může organizaci přihodit, když zavládnou pochybnosti, zda stále ještě slouží nějakým skutečným zájmům, kromě zájmů svých vlastních aparátčíků, a jak překotně mohou takové pochybnosti sílit, když se organizace pokusí přerodit se v cosi, čím není.
NATO samozřejmě prokázalo pozoruhodnou výdrž. Mělo se vytratit, už když se zhroutil Sovětský svaz a vypařila Varšavská smlouva; svou práci odvedlo. Pak ale přišla balkánská krize 90. let, která vyvrcholila poznáním, že zastavit etnické čištění Kosova řízené srbským prezidentem Slobodanem Miloševićem dokáže jedině americká vojenská moc. A pak se dostavily teroristické útoky z 11. září 2001, po nichž se odpověď na otázku, zda „jít mimo své území, anebo zavřít krám“, zdála jasná. NATO tedy zůstává v chodu – a v Afghánistánu.
LONDÝN – NATO, jehož ministři zahraničí se sejdou příští týden, umírá. Smrt se samozřejmě dostavuje u všeho živého. A jak se NATO blíží ke svým šedesátinám, jež oslaví příští rok na jaře, zdá se, že ještě není neodkladně naléhavé psát nekrolog. Šedesátníci se mohou se vší soudností těšit na dalších deset, ba snad dvacet nebo dokonce třicet let aktivního a produktivního života. Možná že ale nadešel čas na diskrétní zamyšlení nad skutečností, že „starý pán s námi nebude navždy“.
Lidské instituce, stejně jako lidské bytosti, se mohou zhroutit s udivující rychlostí, jakmile přežijí svou užitečnost. Dramatický rozpad Sovětského svazu ční jako připomínka toho, co se může organizaci přihodit, když zavládnou pochybnosti, zda stále ještě slouží nějakým skutečným zájmům, kromě zájmů svých vlastních aparátčíků, a jak překotně mohou takové pochybnosti sílit, když se organizace pokusí přerodit se v cosi, čím není.
NATO samozřejmě prokázalo pozoruhodnou výdrž. Mělo se vytratit, už když se zhroutil Sovětský svaz a vypařila Varšavská smlouva; svou práci odvedlo. Pak ale přišla balkánská krize 90. let, která vyvrcholila poznáním, že zastavit etnické čištění Kosova řízené srbským prezidentem Slobodanem Miloševićem dokáže jedině americká vojenská moc. A pak se dostavily teroristické útoky z 11. září 2001, po nichž se odpověď na otázku, zda „jít mimo své území, anebo zavřít krám“, zdála jasná. NATO tedy zůstává v chodu – a v Afghánistánu.