Kulturní předpojatost genetiky

Všechny kultury svým příslušníkům vštěpují představy o tom, kdo jsou, odkud přicházejí a kam společensky patří. Předmoderní Evropa například věřila, že žena, která měla pohlavní styk před uzavřením sňatku, v�sobě může nést stopy svého milého, a že se tedy bude dítě narozené v�manželství podobat spíše jejímu milenci než manželovi. To sloužilo jako ospravedlnění důrazu kladeného na ženskou cudnost.

Lidové představy o dědičnosti jsou obzvlášť mocným kulturním nástrojem, avšak netýkají se pouze předmoderních společností. I současná věda má své kulturní ideologie vážící se k�dědičnosti, jež je často nesnadné odlišit od spletitých dat a špičkových technologií, o nichž jsme přesvědčeni, že vytvářejí objektivní, hodnotami neovlivněné průhledy do světa přírody.

V�oblasti původu člověka je dobře známo, že určitá sekvence lidské DNA se bezmála z�99% shoduje s�odpovídající částí DNA šimpanze. Není proto neobvyklé slýchat úsudek, že nejsme „nic víc“ než šimpanzi (a že jsme tedy odsouzeni k�agresivitě či k�jiným vlastnostem, jež se dnes lidoopům připisují) nebo že si lidoopi zasluhují lidská práva. Společenské významy se opět zaplétají do přesvědčení týkajících se dědičnosti.

Ona nesmírná podobnost mezi DNA člověka a šimpanze je ve skutečnosti důsledkem dvou kulturních skutečností: naší znalosti těla šimpanze a naší neznalosti DNA. Ostatně v�dobách, kdy samotný šimpanz byl nový a zajímavý (v�18.�století), jej tehdejší vědci běžně považovali za podobou nesmírně blízkého člověku – a to natolik, že byl obvykle klasifikován jako varianta člověka.

Po několika stoletích studia lidoopů jsme obeznámeni se všemi jemnými rozdíly v�podobě mezi naším a jejich druhem. Avšak nástup molekulární komparace v�60.�letech a DNA technologií v�80.�letech přinesl nový způsob mezidruhového srovnávání. Porovnávání lineárních polymerů – bílkovin složených z�řetězců aminokyselin nebo DNA složených z�řetězců nukleotidů – dalo přežít naději na jednoduchý a přehledný přístup k�evoluci.

Porovnáme-li genetický materiál u lidí a u šimpanzů, skutečně zjistíme, že se téměř 99 z�každých 100 porovnatelných míst shoduje. Tento postup však opomíjí většinu toho, co jsme za poslední čtvrtstoletí o evoluci genomu zjistili. Mutační procesy jsou mnohem složitější, než se před několika desítkami let myslelo, neboť mezi blízce příbuznými genomy prostřednictvím sklouznutí, duplikace, transpozice a nepatřičné rekombinace řetězců vznikají kvalitativní rozdíly.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Ačkoliv se tedy míra podobnosti nukleotidů v�homologických oblastech skutečně pohybuje v�rozmezí 98-99%, toto číslo nezahrnuje ani nepřiznává zjištěný rozdíl ve velikosti lidského a šimpanzího genomu ani široce rozšířené rozdíly mezi strukturou chromozomů či genomu. Vzhledem k�tomu, že sekvence DNA je jednorozměrná entita, lze ji mnohem snáze využít pro porovnávání jednotlivých čísel než čtyřrozměrné tělo. Geny, které vedou ke vzniku lidské a šimpanzí stehenní kosti mohou být sice z 98-99% totožné, ale přesto nemůžeme říct, zda samotné kosti jsou si více či méně podobné.

Zřejmě nejsvůdnějším aspektem komparace DNA je nepřítomnost biologického kontextu. Údaj o 98-99% podobnosti mezi DNA člověka a lidoopa stojí mimo veškerý ostatní život. Určitý zoologický náhled na to, co toto číslo znamená, nám může poskytnout srovnání jiných druhů s�lidoopy a s�lidmi. Například při porovnání s�tělem ústřice jsou šimpanz a člověk přinejmenším z�99% totožní – kost za kostí, sval za svalem, nerv za nervem, orgán za orgánem. Můžeme si být jisti tím, že porovnávání DNA podceňuje ohromnou tělesnou podobnost člověka a lidoopa v�obrovské tapisérii přírody.

Kontext cosi odhaluje i ve spodní části škály. Dvě náhodně vytvořené sekvence DNA musí být z�25% identické, neboť DNA je posloupností pouhých čtyř bází. Platí tedy, že veškerý mnohobuněčný život, který se pravděpodobně vyvinul z�jediné společné prapůvodní podoby, musí být co do sekvencí DNA totožný z�více než 25%.

Jinými slovy, člověk a mrkev musí mít geneticky mnoho společného, navzdory jejich značné fyzické nepodobnosti. Tady komparace DNA silně přeceňuje skutečné vztahy mezi druhy. Genetická srovnání zkrátka neposkytují „vnitřní pohled“ na vztahy mezi druhy ani souhrn těchto vztahů.

Řečeno jinak, tento zdánlivě přirozený fakt – obrovská genetická podobnost člověka a lidoopa – je skutečností vytvořenou z�kultury. To ji nemá označit ani za nepřesnou, ani za nepravdivou; chci jen říct, že její význam je mnohem méně samozřejmý, než se může při povrchním pohledu zdát.

Smysl světa a našeho místa v�něm chápeme kulturně – a věda přináší více informací pro vytváření tohoto místa. Avšak tak jako u ostatních národů, to, jak tyto informace využíváme při řešení hádanky naší existence, je ovlivněno našimi nevědeckými názory, našimi lidovými ideologiemi dědičnosti.

https://prosyn.org/JkeDDYQcs