BRUSEL – Před dvěma lety zachránily vlády světovým finančním trhům krky. Přesto dnes tytéž trhy zastrašují vlády, nebo přinejmenším některé z nich.
V Evropě trh řeckých dluhů zamrzl a rozpětí úrokových sazeb mezi irským a německým dluhem denominovaným v eurech dosáhl nedávno alarmující úrovně. Španělsku se rozpětí oproti Německu podařilo snížit, ale pouze po dokonalém obratu politiky. Portugalsko ohlásilo velký balík úsporných opatření a doufá ve stejný výsledek. I když jim však nehrozí ztráta přístupu na trh dluhopisů, většina vlád zemí rozvinutého světa dnes dychtivě čeká na výroky týchž ratingových agentur, které ještě nedávno shazovala.
Tento zvrat osudu je šokující. Z pohledu veřejného mínění to vypadá, jako by si arogantní profesionálové finančních trhů nevzali z krize žádné ponaučení, což přiživuje dojem, že se nic nezměnilo – a pokud, tak k horšímu. Vlády, které mají mandát domestikovat finanční trhy, jako by vyprodukovaly spoustu halasu a hněvu, ale jen málo reforem. Regulační orgány – ať už záměrně, či nikoliv – promeškaly příležitost vnést výrazné změny do pravidel globálních financí a vlády jsou dnes tak oslabené, že jsou vydány na milost těm, kdo je ještě nedávno prosili o pomoc.
Tento politicky zničující pocit přiživuje zášť vůči trhům a finančníkům. Pravdou ovšem je, že ačkoliv nikdo nevykřikuje „mise splněna“, zároveň nelze říci, že by se pro reformu financí vůbec nic neudělalo.
V nedávné studii bruselského mozkového trustu Bruegel přinášejí Stéphane Rottier a Nicolas Véron rozsáhlou bilanci pokroků při reformě finanční regulace v průběhu posledních dvou let, počínaje programem dohodnutým v listopadu 2008 na schůzce skupiny G-20 ve Washingtonu.
Autoři skutečně zjišťují, že zavádění programu bylo nesystematické a že vznikla mezera mezi opatřeními, jejichž prosazením byly pověřeny silné mezinárodní organizace, jako je Mezinárodní měnový fond, a opatřeními, které vyžadují pouze koordinaci národních autorit. Celkový výsledek však zdaleka není nulový. Například USA přijaly rozsáhlou finanční reformu v červenci, Evropa se nachází v závěrečné fázi schvalování vlastního legislativního balíku a Basilejská komise nedávno dala zelenou podstatnému zpřísnění pravidel úvěrových rizik.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Připusťme, že referenční bod této studie zdaleka není ideální. Washingtonský program skupiny G-20 (podepsaný Georgem W. Bushem) nebyl ani ambiciózní, ani dobře strukturovaný. Nesnažil se domestikovat globální finance a nebyl založen na důkladné analýze krize. Vlády se nacházely pod tlakem, aby bezodkladně jednaly, a v této rané fázi navíc nedokázaly identifikovat klíčové priority strukturální reformy, a proto si sepsaly dlouhý a neuspořádaný seznam úkolů.
V programu ještě nebylo ani stopy po radikálnějších myšlenkách, které se objevily až v pozdější fázi debaty, například po takzvaném Volckerově pravidlu oddělujícím banky a hedgeové fondy (což se odrazilo v americké legislativě) nebo po mechanismu řešení krize, podle něhož se bankovní dluh poloautomaticky proměňuje v majetek (jeho přijetí zvažuje několik zemí). Stejně tak nepadla zmínka o velikosti bank a o možnostech řešení problému bank pokládaných za příliš velké, než aby mohly padnout.
Po téměř dvou letech zůstává finanční reforma neúplná a samotná agenda se stále vyvíjí. To bylo nevyhnutelné, protože nové a lépe definované priority se mohly vynořit teprve po jistém období úvah a diskusí. Nevýhodou je, že se ztratila část dynamiky, zejména na úrovni G-20. Chuť na globální řešení se snížila a stále větší kontrolu nad agendou získávají národní politiky.
Jedním z pozitivních nedávných vývojů je nicméně vytvoření silnějších veřejných institucí. Éra, kdy se Londýn chlubil svou sotva citelnou regulací, skončila. Dnes USA i Evropa budují instituce schopné podporovat – a zavádět – trvalou reformu.
Během času na přemýšlení však vlády nepromeškaly politickou příležitost zaujmout tvrdý postoj a finančním trhům se nepodařilo získat zpět převahu. Faktem je, že rovnováha moci je rozhodně jiná než před dvěma lety. Eroze regulačních orgánů soukromými zájmy už opět funguje, dokonce možná ve větší míře, protože je více v sázce. Není však zřejmé, že by regulační schopnost vlád vážně narušil fakt, že se vlády ocitly v roli vypůjčovatelů. Řecko sice přístup na kapitálové trhy prakticky ztratilo, avšak Německo si nikdy nepůjčovalo za lepších podmínek.
A pokud závislost vlád na ochotě trhů půjčovat nepřipravila tyto vlády o schopnost reformovat finanční regulaci, pak pro EU a G-20 to platí ještě ve větší míře. Stejně jako jsme se naučili rozlišovat mezi vládami coby akcionáři a vládami coby regulátory – což je třeba činit opatrně, protože jednání prvního se nemusí nutně shodovat se zájmy druhého –, musíme dnes také rozlišovat mezi vládami coby vypůjčovateli a vládami coby finančními regulátory.
Bylo by nešťastné, kdyby vlády vyžadující uvážlivější chování finančních institucí při řízení rizik byly současně žádány, aby zavíraly oči před suverénními riziky. I když to zní nefér, je logické očekávat, že ratingové agentury, které byly při hodnocení úvěrového rizika laxní, dnes budou přísně hodnotit všechny formy rizika včetně rizika suverénního.
Historické anály ještě nejsou napsány a vítěz není vyhlášen. Finanční reforma by ještě stále mohla zkrachovat. Je však předčasné odepisovat ji jako nezdar.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
BRUSEL – Před dvěma lety zachránily vlády světovým finančním trhům krky. Přesto dnes tytéž trhy zastrašují vlády, nebo přinejmenším některé z nich.
V Evropě trh řeckých dluhů zamrzl a rozpětí úrokových sazeb mezi irským a německým dluhem denominovaným v eurech dosáhl nedávno alarmující úrovně. Španělsku se rozpětí oproti Německu podařilo snížit, ale pouze po dokonalém obratu politiky. Portugalsko ohlásilo velký balík úsporných opatření a doufá ve stejný výsledek. I když jim však nehrozí ztráta přístupu na trh dluhopisů, většina vlád zemí rozvinutého světa dnes dychtivě čeká na výroky týchž ratingových agentur, které ještě nedávno shazovala.
Tento zvrat osudu je šokující. Z pohledu veřejného mínění to vypadá, jako by si arogantní profesionálové finančních trhů nevzali z krize žádné ponaučení, což přiživuje dojem, že se nic nezměnilo – a pokud, tak k horšímu. Vlády, které mají mandát domestikovat finanční trhy, jako by vyprodukovaly spoustu halasu a hněvu, ale jen málo reforem. Regulační orgány – ať už záměrně, či nikoliv – promeškaly příležitost vnést výrazné změny do pravidel globálních financí a vlády jsou dnes tak oslabené, že jsou vydány na milost těm, kdo je ještě nedávno prosili o pomoc.
Tento politicky zničující pocit přiživuje zášť vůči trhům a finančníkům. Pravdou ovšem je, že ačkoliv nikdo nevykřikuje „mise splněna“, zároveň nelze říci, že by se pro reformu financí vůbec nic neudělalo.
V nedávné studii bruselského mozkového trustu Bruegel přinášejí Stéphane Rottier a Nicolas Véron rozsáhlou bilanci pokroků při reformě finanční regulace v průběhu posledních dvou let, počínaje programem dohodnutým v listopadu 2008 na schůzce skupiny G-20 ve Washingtonu.
Autoři skutečně zjišťují, že zavádění programu bylo nesystematické a že vznikla mezera mezi opatřeními, jejichž prosazením byly pověřeny silné mezinárodní organizace, jako je Mezinárodní měnový fond, a opatřeními, které vyžadují pouze koordinaci národních autorit. Celkový výsledek však zdaleka není nulový. Například USA přijaly rozsáhlou finanční reformu v červenci, Evropa se nachází v závěrečné fázi schvalování vlastního legislativního balíku a Basilejská komise nedávno dala zelenou podstatnému zpřísnění pravidel úvěrových rizik.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Připusťme, že referenční bod této studie zdaleka není ideální. Washingtonský program skupiny G-20 (podepsaný Georgem W. Bushem) nebyl ani ambiciózní, ani dobře strukturovaný. Nesnažil se domestikovat globální finance a nebyl založen na důkladné analýze krize. Vlády se nacházely pod tlakem, aby bezodkladně jednaly, a v této rané fázi navíc nedokázaly identifikovat klíčové priority strukturální reformy, a proto si sepsaly dlouhý a neuspořádaný seznam úkolů.
V programu ještě nebylo ani stopy po radikálnějších myšlenkách, které se objevily až v pozdější fázi debaty, například po takzvaném Volckerově pravidlu oddělujícím banky a hedgeové fondy (což se odrazilo v americké legislativě) nebo po mechanismu řešení krize, podle něhož se bankovní dluh poloautomaticky proměňuje v majetek (jeho přijetí zvažuje několik zemí). Stejně tak nepadla zmínka o velikosti bank a o možnostech řešení problému bank pokládaných za příliš velké, než aby mohly padnout.
Po téměř dvou letech zůstává finanční reforma neúplná a samotná agenda se stále vyvíjí. To bylo nevyhnutelné, protože nové a lépe definované priority se mohly vynořit teprve po jistém období úvah a diskusí. Nevýhodou je, že se ztratila část dynamiky, zejména na úrovni G-20. Chuť na globální řešení se snížila a stále větší kontrolu nad agendou získávají národní politiky.
Jedním z pozitivních nedávných vývojů je nicméně vytvoření silnějších veřejných institucí. Éra, kdy se Londýn chlubil svou sotva citelnou regulací, skončila. Dnes USA i Evropa budují instituce schopné podporovat – a zavádět – trvalou reformu.
Během času na přemýšlení však vlády nepromeškaly politickou příležitost zaujmout tvrdý postoj a finančním trhům se nepodařilo získat zpět převahu. Faktem je, že rovnováha moci je rozhodně jiná než před dvěma lety. Eroze regulačních orgánů soukromými zájmy už opět funguje, dokonce možná ve větší míře, protože je více v sázce. Není však zřejmé, že by regulační schopnost vlád vážně narušil fakt, že se vlády ocitly v roli vypůjčovatelů. Řecko sice přístup na kapitálové trhy prakticky ztratilo, avšak Německo si nikdy nepůjčovalo za lepších podmínek.
A pokud závislost vlád na ochotě trhů půjčovat nepřipravila tyto vlády o schopnost reformovat finanční regulaci, pak pro EU a G-20 to platí ještě ve větší míře. Stejně jako jsme se naučili rozlišovat mezi vládami coby akcionáři a vládami coby regulátory – což je třeba činit opatrně, protože jednání prvního se nemusí nutně shodovat se zájmy druhého –, musíme dnes také rozlišovat mezi vládami coby vypůjčovateli a vládami coby finančními regulátory.
Bylo by nešťastné, kdyby vlády vyžadující uvážlivější chování finančních institucí při řízení rizik byly současně žádány, aby zavíraly oči před suverénními riziky. I když to zní nefér, je logické očekávat, že ratingové agentury, které byly při hodnocení úvěrového rizika laxní, dnes budou přísně hodnotit všechny formy rizika včetně rizika suverénního.
Historické anály ještě nejsou napsány a vítěz není vyhlášen. Finanční reforma by ještě stále mohla zkrachovat. Je však předčasné odepisovat ji jako nezdar.