4

Krize u protinožců

CANBERRA – Velká recese z roku 2008 dosáhla i do nejvzdálenějších koutů zeměkoule. Tady v Austrálii jí říkají „GFC“ – „globální finanční krize“.

Kevin Rudd, jenž byl v době vypuknutí krize premiérem, sestavil jeden z nejlépe koncipovaných keynesiánských stimulačních balíků ze všech zemí světa. Uvědomil si, že je důležité jednat včas a s pomocí peněz, které se utratí rychle, ale že současně existuje riziko, že krize hned tak nepomine. První část stimulu proto měla podobu hotovostních grantů, po nichž následovaly investice, jejichž realizace trvá déle.

Ruddův stimul zabral: v Austrálii byla recese nejkratší a nejmírnější ze všech rozvinutých průmyslových zemí. Pozornost se však paradoxně zaměřila na fakt, že některé investiční prostředky se neutratily tak dobře, jak se utratit mohly, a také na fiskální deficit způsobený poklesem a reakcí vlády.

Samozřejmě bychom se měli snažit zajistit, aby se peníze vynaložily co možná nejproduktivněji, avšak lidé a lidské instituce jsou omylné a zajištění, že se peníze vynaloží dobře, je spojeno s určitými náklady. Abychom to vyjádřili v žargonu ekonomů, efektivita vyžaduje položení rovnítka mezi marginálními náklady spojenými s alokací (jak při získávání informací o relativní přínosnosti různých projektů, tak při monitoringu investic) a marginálními přínosy. V kostce řečeno: vynakládat příliš mnoho peněz na prevenci plýtvání je plýtvání.