0

Kodaňská panika

KODAŇ – Mnohé bojovníky za drastické snižování globálních uhlíkových emisí zachvacuje panika. Začíná být jasné, že z nadmíru roztrubovaného setkání svolaného do Kodaně na letošní prosinec nevzejde žádná závazná mezinárodní úmluva, která by zásadním způsobem pohnula s globálním oteplováním.

Po vzletné rétorice a velkolepých slibech začínají politici hrát hru na hledání viníka. Rozvojové země ukazují prstem na ty bohaté za chabý pokrok. Mnozí svalují vinu na Spojené státy, které do kodaňského summitu nebudou mít legislativu o obchodování s povolenkami. Generální tajemník Organizace spojených národů říká, že „pro prezidenta Obamu bude možná těžké přijet se silným zmocněním,“ aby v Kodani uzavřel dohodu. Jiní viní rozvojové země – zejména Brazílii, Čínu a Indii – kvůli neochotě upsat se k závazným uhlíkovým škrtům. Ať se podíváte kamkoli, všude se někomu připisuje vina za nadcházející zřetelný neúspěch v Kodani.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Už po značně dlouhou dobu je však jasné, že čelíme podstatnějšímu problému: bezodkladné sliby uhlíkových snížení se míjejí účinkem. Před sedmnácti lety se průmyslové země v Riu de Janeiro s velkou slávou zavázaly, že do roku 2000 sníží emise na úrovně roku 1990. Emise tento cíl překročily o 12 %. V Kjótu se lídři zavázali ke snížení o 5,2 % pod úrovně roku 1990 k cílovému roku 2010. Neúspěch při plnění této mety bude zřejmě ještě výraznější a emise překročí cíl asi o 25 %.

V plánu bylo svolat do Kodaně světové lídry a zopakovat sliby, že se emise budou snižovat, a zároveň se zavázat k ještě ambicióznějším cílům. Je však zřejmé, že ani zběsilá snaha vykřesat na poslední chvíli alespoň nějakou dohodu nebude co do skutečné pomoci planetě o mnoho vydařenější. Po takto mizerných výsledcích vzniká potřeba zpytovat svědomí a otevřít se jiným přístupům.

Realistický „plán B“ neznamená osnovat druhou schůzku po Kodani, jak už bylo navrženo. Znamená to přehodnotit naši strategii. Centrum Kodaňského konsenzu si letos od nejlepších ekonomů zaměřených na klima nechalo vypracovat výzkum prověřující schůdné způsoby jak reagovat na globální oteplování. Jejich výzkum se zaměřil na to, nakolik lze planetě pomoci stanovením různých výší uhlíkových daní, vysazováním většího množství stromů, potlačováním metanu, omezováním emisí černých sazí, adaptací na globální oteplování či zaměřením pozornosti na technická řešení změny klimatu.

Centrum složilo expertní tým z pěti předních světových ekonomů, včetně tří nositelů Nobelovy ceny. Jeho úkolem bylo posoudit veškerý nový výzkum a identifikovat nejlepší – a nejhorší – možnosti.

Tým odborníků zjistil, že nejhorší možností by byly nákladné globální uhlíkové daně. Toto zjištění se zakládalo na průlomové výzkumné studii, která doložila, že i velice efektivní globální daň z CO2, jejímž záměrem by bylo splnit ambiciózní cíl udržet teplotní nárůsty pod 2oC, by v roce 2100 snižovala roční světové HDP o ohromujících 12,9 % čili o 40 bilionů dolarů. Celková cena by byla 50krát vyšší než odvrácené klimatické škody. A pokud by politici sáhli po méně efektivních a hůře koordinovaných politikách limitů a obchodu s povolenkami, náklady by mohly ještě 10 až 100násobně vyletět.

Namísto toho expertní panel doporučil soustředit investice na výzkum, krátkodobě v oblasti klimatické techniky a dlouhodoběji v oblasti neuhlíkové energie.

Některé navržené klimaticko-technické postupy – zejména technologie bělení mořských mraků – by mohly být levné, rychlé a účinné. (Lodě by rozprašovaly kapičky mořské vody do mraků nad oceány, aby mraky odrážely větší množství sluneční záře zpět do vesmíru a t��m omezovaly oteplování.) Stojí za pozornost, že výzkum naznačuje, že vynaložením celkové sumy devíti miliard dolarů na zavedení techniky bělení mořských mraků by se mohlo vykompenzovat globální oteplování za celé současné století. Člověk sice k této technologii může přistupovat s obavami, tak jako mnozí z nás, ale bez zbytečných odkladů bychom se měli zaměřit na stanovení jejích mezí a rizik.

Zdá se, že klimatická technika by nám mohla dát jistý čas a právě čas potřebujeme, abychom uskutečnili udržitelný a plynulý odklon od závislosti na fosilních palivech. Výzkum ukazuje, že nefosilní zdroje energie nás – na základě jejich dnešní dostupnosti – dovedou do necelé půle cesty ke stabilním uhlíkovým emisím k roku 2050 a jen nepatrný zlomek cesty ke stabilizaci k roku 2100.

Pokud politici změní směr a dohodnou se letos v prosinci, že investují výrazně víc do výzkumu a vývoje, budeme mít mnohem větší naději, že techniku posuneme na úroveň, jíž je zapotřebí. A protože by to bylo lacinější a snadnější než snižování uhlíkových emisí, naskytla by se mnohem větší šance na dosažení nefalšované, široce založené – a tedy úspěšné – mezinárodní dohody.

Fake news or real views Learn More

K financování výzkumu a vývoje a k nastavení cenového signálu motivujícího k zavádění účinných a cenově dostupných technologických alternativ lze využít zpoplatnění uhlíku. Investice ve výši kolem 100 miliard dolarů ročně by znamenala, že do konce století problém změny klimatu prakticky vyřešíme.

Hra na hledání viníka sice globální oteplování nevyřeší, ale sílící panika by mohla vést k pozitivnímu výsledku, kdyby znamenala, že se nad svým současným přístupem znovu zamyslíme. Chceme-li, aby byl skutečně odveden kus práce, musíme sáhnout po promyšlenějších řešeních, která vyjdou levněji a přinesou víc. Pod takový výsledek by se s radostí podepsal každý politik.