0

Ralf Dahrendorf

Smlouva je obzvlášť nejasná tam, kde používá jazyk ústav. Takzvaná „Charta základních práv" se například jeví jako ochrana občanských svobod. Ve skutečnosti se ale týká výhradně konání institucí Evropské unie. „Ustanovení této charty jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a agenturám Unie, jakož i členským státům, pokud uplatňují právo Unie" (čl. II-51). Tam, kde Smlouva zaručuje konkrétní práva, následuje tato doložka: „v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují uplatňování těchto práv".

Obdobně platí, že ve svém popisu institucí EU Smlouva v zásadě shrnuje stávající právo. Některá nová ustanovení - jako vážení národních hlasů v Evropské radě a v Radě ministrů - jsou a nadále budou předmětem široké diskuse. Ustanovení jako ta, která zřizují Komisi o 25 - a brzy snad 30 - členech, budou zřejmě zanedlouho změněna, protože prostě nejsou životaschopná. Každopádně je jisté, že současný text Smlouvy nebude žít déle než dvě století (což je případ Ústavy Spojených států), ba že nepřežije ani dvě desetiletí.

Proč tedy tolik inteligentních politiků tak vyvádí? Je třeba si uvědomit, že Evropa spočívá v symbolických činech stejnou měrou jako v hmatatelných skutečnostech. Právě proto má onu podivnou vlastnost, že někdy vidět je, a jindy ne. Britský premiér Tony Blair dlouho prohlašoval, že Smlouva je pouhým úklidem, a že ji proto není třeba brát příliš vážně. Pak jej přemohla symbolická debata a Blair úplně změnil směr.

K všeobecnému údivu dnes slibuje referendum o Smlouvě a říká, že hlasování jednou provždy rozhodne, zda je Británie součástí Unie, či zda stojí mimo ni. Podobná debata se vede ve Švédsku. Jinde, především v Německu a ve Francii, se na takzvanou Ústavu kladou tak dalekosáhlé nároky, že těch několik lidí, kteří si skutečně návrh pročetli, se musí divit, proč by právě těchto 125 hutných, ne-li neproniknutelných stránek textu mělo spasit Evropu.