0

Hrátky s důvěrou

CAMBRIDGE – Příští měsíc si připomeneme první výročí pádu ctihodné americké investiční banky Lehman Brothers. Její kolaps znamenal počátek celosvětové recese a finanční krize, jaké svět nezažil od dob velké hospodářské krize ve 30. letech. Od té doby uplynul jeden rok, utratily se biliony dolarů z veřejných peněz a světová politická komunita prošla hlubokým sebezpytováním. Vzali jsme si však správná ponaučení? Obávám se, že ne.

V politické sféře panuje převažující konsensus, že kdyby byla vláda zachránila Lehman Brothers, celá záležitost by přerostla v pouhou škytavku, nikoliv v infarkt. Proslulí investoři i čelní politici vyslovili názor, že v naší ultrapropojené globální ekonomice nikdy nelze dopustit, aby velká finanční instituce jako Lehman Brothers padla. Bez ohledu na to, jak špatně je firma vedená – Lehman Brothers se v podstatě přetransformovala v realitní holdingovou společnost, totálně závislou na pokračující bublině na americkém trhu nemovitostí –, věřitelé velké finanční instituce by prý vždy měli být vyplaceni. Jinak dojde k podkopání důvěry v systém a vypukne chaos.

Když vlády z celého světa dospěly k prozření, že je nutné vyhnout se za každou cenu finanční restrukturalizaci, rozhodily nad bankami (a nad celými zeměmi ve východní Evropě) obrovskou záchrannou síť utkanou z dolarů daňových poplatníků.

Převažující zpětné hodnocení pádu Lehman Brothers je bohužel jen zbožným přáním. V podstatě tvrdí, že bez ohledu na velikost bubliny na trhu nemovitostí, bez ohledu na hloubku úvěrové díry ve Spojených státech (i řadě dalších zemí) a bez ohledu na zašmodrchanost globálního finančního systému nás mohl z potíží jednoduše vytáhnout vysoký růst. Stačilo záplatovat Lehmany, dál čerpat energii z Číny a nic hrozného se prý nikdy nemuselo stát.