Závislost celého světa na fosilních palivech stojí mnohem víc než barel ropy. Probíhající blízkovýchodní krize, postupná přeměna střední Asie ve vojenské základny západních zemí a nestálá politická situace u dalších vývozců ropy jako Rusko či Venezuela - to jsou skutečnosti, jež nutí k hlubokému zamyšlení nad křehkostí globální energetické bezpečnosti.
Protože světová ekonomika bude na fosilních palivech záviset ještě nějakou tu dobu, bude se energetická zranitelnost v dohledné budoucnosti zvyšovat.. Úspory stoupající spotřebu průmyslového i rozvojového světa bohužel jen zmírní, ale nezvrátí. Obnovitelné zdroje energie jsou sice příslibem, ale tradiční fosilní paliva v nejbližší době nahradit nedokáží.
Přesto je zde naděje na vydatný, čistý zdroj energie, který by globální bezpečnost dokázal posílit, a to přiblížením produkce ke spotřebitelům. Tento zdroj energie je kupodivu druhem ledu. Razí-li si zemní plyn cestu z hlubin země vodou, vzniká za určitých podmínek, jako je nízká teplota a vysoký tlak, hydrát zemního plynu - látka, o které většina lidí neslyšela, ale která je z geologického hlediska naprosto běžná. Jakmile je plyn "vyproštěn" z ledu, lze jej sbírat do nádrží a směrovat do plynovodů jako v případě běžného zemního plynu.
Plyn těžený ze zásob hydrátu je stejný jako zemní plyn, který se používá dnes. Zemní plyn se dnes stává nejoblíbenějším fosilním palivem: v současné době se podílí na celkové spotřebě primárních energií zhruba dvaceti procenty, a to především díky tomu, že hoří čistěji než uhlí nebo ropa. Jedinými vedlejšími produkty při spalování zemního plynu jsou oxid uhličitý, voda a malé množství oxidů dusíku. Oxid uhličitý způsobuje sice tzv. skleníkový efekt, zemní plyn ho ale produkuje mnohem méně než jiná fosilní paliva.
Se stávajícími technologiemi a při dnešních cenách a míře spotřeby vydrží množství celosvětových těžitelných zásob zemního plynu - zvaného v odborné hantýrce "konvenční plyn" - zhruba šedesát let. Představa, že by plyn došel, nám může připadat značně vzdálená, ovšem bezpečnostní riziko, že by tyto zásoby mohly být ohroženy, trvá. V Severní Americe se nachází asi jen šest procent tradičních zásob - tedy zásob pro tento světadíl na dobu zhruba deseti let. Evropa dováží většinu svého zemního plynu z Ruska. Japonsko má vlastních zdrojů pomálu a kapalný zemní plyn dováží z Indonésie a Středního východu. Také Indie je vzhledem ke své populaci a průmyslu chudá na energetické zdroje.
Odhady zásob vycházejí z dnešních známých nalezišť, proto bychom na dosud neobjevené a kdovíjak rozsáhlé zásoby neměli spoléhat. Pro odhad rezerv existuje zavedená metoda, a ať už budeme zkoumat rezervy prokázané nebo předpokládané, zjistíme jednu významnou skutečnost: totiž že zásoby zemního plynu jsou na Zemi rozmístěny nerovnoměrně a většinou daleko od většiny spotřebitelů. Rusko disponuje celou jednou třetinou celkových zásob zemního plynu; zhruba stejné množství mají pod kontrolou také státy Perského zálivu. V příštích desetiletích se produkce zemního plynu bude čím dál více soustřeďovat právě v těchto dvou regionech.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Hydrát zemního plynu je naopak rozšířený v pobřežních oblastech mnoha průmyslových oblastí s vysokými energetickými nároky. Je bez přehánění na dosah jejich výsostných hospodářských zón. Odhaduje se, že USA mají takto při dnešním tempu spotřeby zásoby na zhruba tisíc let. Také Japonsko je velmi dobře vybaveno: jeden rozsáhlý potencionální zdroj se rozkládá jen asi padesát kilometrů na jih od města Hamamacu. Významná naleziště hydrátu zemního plynu se mají podle propočtů nacházet také u východního pobřeží Indie mezi městy Madrás a Kalkata.
Bohužel je ale třeba překonat takřka nepřekonatelné překážky. Aby mohl plyn být vytěžen, musí led nejprve roztát. Toho lze dosáhnout třemi způsoby: zvýšením teploty, snížením tlaku nebo účinkem chemikálií (podobných nemrznoucí směsi do auta). Optimální metodu však ještě neznáme.
Další věcí je, že v některých oblastech jsou hydrátová pole sice bohatá, ale velice roztříštěná, takže těžba by se zde rovnala dobývání velmi nekvalitní rudy, což nestojí za námahu ani peníze. Jedna taková geologická formace bohatá na hydrát zemního plynu s názvem Blake Ridge leží v Atlantiku asi tři sta kilometrů od Charlestonu v americké Jižní Karolíně. Blake Ridge obsahuje šestkrát více zemního plynu než všechna tradiční naleziště ve Spojených státech dohromady. Tento obrovský zdroj se ovšem rozprostírá na šestadvaceti tisících čtverečních kilometrech a kilometr pod hladinou. Investice, již by bylo třeba vynaložit k těžbě, by byla obrovská a nikdy by se zřejmě nevrátila.
Ne všechna naleziště hydrátu zemního plynu jsou ale taková. Jedna z perspektivnějších zásobáren leží pod trvale zamrzlou hladinou Prudhoeova zálivu, významného těžařského regionu na arktickém pobřeží Aljašky. Toto naleziště je menší než Blake Ridge, ale je koncentrovanější a blíže u hladiny. V polárním klimatu je sice jakákoli činnost náročná, ale díky existující infrastruktuře je prudhoeské naleziště docela využitelné.
Velice moudrou investicí by bylo, kdyby někdo spolehlivě odhadl všechny světové zásoby hydrátu zemního plynu a zhodnotil náklady na jeho těžbu. I když z ekonomického hlediska se hydrát zemního plynu asi nikdy nestane konkurencí tradičně těženému zemnímu plynu, může mít nedocenitelnou hodnotu ze strategického hlediska. Mnohé země dotují domácí zemědělskou produkci, aby měly záruku potravinových zásob v době nouze. Schopnost těžit zemní plyn z jeho hydrátu by mohla sloužit podobnému účelu a mohla by přitom snad i být předzvěstí nové éry globální energetické bezpečnosti.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
Závislost celého světa na fosilních palivech stojí mnohem víc než barel ropy. Probíhající blízkovýchodní krize, postupná přeměna střední Asie ve vojenské základny západních zemí a nestálá politická situace u dalších vývozců ropy jako Rusko či Venezuela - to jsou skutečnosti, jež nutí k hlubokému zamyšlení nad křehkostí globální energetické bezpečnosti.
Protože světová ekonomika bude na fosilních palivech záviset ještě nějakou tu dobu, bude se energetická zranitelnost v dohledné budoucnosti zvyšovat.. Úspory stoupající spotřebu průmyslového i rozvojového světa bohužel jen zmírní, ale nezvrátí. Obnovitelné zdroje energie jsou sice příslibem, ale tradiční fosilní paliva v nejbližší době nahradit nedokáží.
Přesto je zde naděje na vydatný, čistý zdroj energie, který by globální bezpečnost dokázal posílit, a to přiblížením produkce ke spotřebitelům. Tento zdroj energie je kupodivu druhem ledu. Razí-li si zemní plyn cestu z hlubin země vodou, vzniká za určitých podmínek, jako je nízká teplota a vysoký tlak, hydrát zemního plynu - látka, o které většina lidí neslyšela, ale která je z geologického hlediska naprosto běžná. Jakmile je plyn "vyproštěn" z ledu, lze jej sbírat do nádrží a směrovat do plynovodů jako v případě běžného zemního plynu.
Plyn těžený ze zásob hydrátu je stejný jako zemní plyn, který se používá dnes. Zemní plyn se dnes stává nejoblíbenějším fosilním palivem: v současné době se podílí na celkové spotřebě primárních energií zhruba dvaceti procenty, a to především díky tomu, že hoří čistěji než uhlí nebo ropa. Jedinými vedlejšími produkty při spalování zemního plynu jsou oxid uhličitý, voda a malé množství oxidů dusíku. Oxid uhličitý způsobuje sice tzv. skleníkový efekt, zemní plyn ho ale produkuje mnohem méně než jiná fosilní paliva.
Se stávajícími technologiemi a při dnešních cenách a míře spotřeby vydrží množství celosvětových těžitelných zásob zemního plynu - zvaného v odborné hantýrce "konvenční plyn" - zhruba šedesát let. Představa, že by plyn došel, nám může připadat značně vzdálená, ovšem bezpečnostní riziko, že by tyto zásoby mohly být ohroženy, trvá. V Severní Americe se nachází asi jen šest procent tradičních zásob - tedy zásob pro tento světadíl na dobu zhruba deseti let. Evropa dováží většinu svého zemního plynu z Ruska. Japonsko má vlastních zdrojů pomálu a kapalný zemní plyn dováží z Indonésie a Středního východu. Také Indie je vzhledem ke své populaci a průmyslu chudá na energetické zdroje.
Odhady zásob vycházejí z dnešních známých nalezišť, proto bychom na dosud neobjevené a kdovíjak rozsáhlé zásoby neměli spoléhat. Pro odhad rezerv existuje zavedená metoda, a ať už budeme zkoumat rezervy prokázané nebo předpokládané, zjistíme jednu významnou skutečnost: totiž že zásoby zemního plynu jsou na Zemi rozmístěny nerovnoměrně a většinou daleko od většiny spotřebitelů. Rusko disponuje celou jednou třetinou celkových zásob zemního plynu; zhruba stejné množství mají pod kontrolou také státy Perského zálivu. V příštích desetiletích se produkce zemního plynu bude čím dál více soustřeďovat právě v těchto dvou regionech.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Hydrát zemního plynu je naopak rozšířený v pobřežních oblastech mnoha průmyslových oblastí s vysokými energetickými nároky. Je bez přehánění na dosah jejich výsostných hospodářských zón. Odhaduje se, že USA mají takto při dnešním tempu spotřeby zásoby na zhruba tisíc let. Také Japonsko je velmi dobře vybaveno: jeden rozsáhlý potencionální zdroj se rozkládá jen asi padesát kilometrů na jih od města Hamamacu. Významná naleziště hydrátu zemního plynu se mají podle propočtů nacházet také u východního pobřeží Indie mezi městy Madrás a Kalkata.
Bohužel je ale třeba překonat takřka nepřekonatelné překážky. Aby mohl plyn být vytěžen, musí led nejprve roztát. Toho lze dosáhnout třemi způsoby: zvýšením teploty, snížením tlaku nebo účinkem chemikálií (podobných nemrznoucí směsi do auta). Optimální metodu však ještě neznáme.
Další věcí je, že v některých oblastech jsou hydrátová pole sice bohatá, ale velice roztříštěná, takže těžba by se zde rovnala dobývání velmi nekvalitní rudy, což nestojí za námahu ani peníze. Jedna taková geologická formace bohatá na hydrát zemního plynu s názvem Blake Ridge leží v Atlantiku asi tři sta kilometrů od Charlestonu v americké Jižní Karolíně. Blake Ridge obsahuje šestkrát více zemního plynu než všechna tradiční naleziště ve Spojených státech dohromady. Tento obrovský zdroj se ovšem rozprostírá na šestadvaceti tisících čtverečních kilometrech a kilometr pod hladinou. Investice, již by bylo třeba vynaložit k těžbě, by byla obrovská a nikdy by se zřejmě nevrátila.
Ne všechna naleziště hydrátu zemního plynu jsou ale taková. Jedna z perspektivnějších zásobáren leží pod trvale zamrzlou hladinou Prudhoeova zálivu, významného těžařského regionu na arktickém pobřeží Aljašky. Toto naleziště je menší než Blake Ridge, ale je koncentrovanější a blíže u hladiny. V polárním klimatu je sice jakákoli činnost náročná, ale díky existující infrastruktuře je prudhoeské naleziště docela využitelné.
Velice moudrou investicí by bylo, kdyby někdo spolehlivě odhadl všechny světové zásoby hydrátu zemního plynu a zhodnotil náklady na jeho těžbu. I když z ekonomického hlediska se hydrát zemního plynu asi nikdy nestane konkurencí tradičně těženému zemnímu plynu, může mít nedocenitelnou hodnotu ze strategického hlediska. Mnohé země dotují domácí zemědělskou produkci, aby měly záruku potravinových zásob v době nouze. Schopnost těžit zemní plyn z jeho hydrátu by mohla sloužit podobnému účelu a mohla by přitom snad i být předzvěstí nové éry globální energetické bezpečnosti.