Už tři desítky let bohatý svět hovoří o potlačování své závislosti na ropě z dovozu. Navzdory úzkostlivé rétorice se však problém dodávek ropy dále zhoršil a energetická bezpečnost je komplikovanější. Bez ohledu na opakované volání politiků po energetické nezávislosti Spojené státy kupříkladu za posledních 30 let svou závislost na importované ropě zdvojnásobily a ropa z dovozu tak v současnosti pokrývá bezmála dvě třetiny jejich ropných potřeb.
Výhrůžky zastavením dodávek ropy s cílem změnit zahraniční politiku země mají už dlouhou historii, zejména co se týče Středního východu. Arabští členové Organizace zemí vyvážejících ropu vyzývali k embargu během války roku 1967, ale mělo to jen malý účinek, protože USA byly tehdy do velké míry soběstačné.
Už během jomkippurské války roku 1973 však mělo arabské embargo větší účinek, vzhledem k rostoucí poptávce Ameriky po dovozu ropy. Embargo zvýšilo ceny a zahájilo období inflace a stagnace po celém světě. Prokázalo rovněž, že ropa je zaměnitelnou komoditou. Přestože bylo embargo namířeno proti USA a Nizozemsku, tržní síly ropu mezi spotřebiteli přesouvaly a nedostatečností dodávek a týmž cenovým šokem utrpěly v delším časovém horizontu všechny spotřebitelské země. Ropná embarga se ukázala jako těžkopádný nástroj, který vedle cílových zemí poškozuje mnohé další.
Od dob šoků cen ropy má energetická bezpečnost čtyři složky. Liberalizací cen energií vlády umožnily trhům motivovat k úsporám a nové nabídce. Dále vlády zavedly umírněné dotace a regulace, aby povzbudily šetrnost a obnovitelné zdroje energie. Některé vlády začaly skladovat ropu ve strategických ropných zásobách, které by bylo možné během krize krátkodobě využít. Bohaté země napomohly ustavení Mezinárodní energetické agentury (IEA) se sídlem v Paříži, která mezi spotřebitelskými státy koordinuje politiky (včetně strategických zásob).
Takové politiky stále mají smysl. Nebyly by ovšem dostatečné, kdyby se svět musel vypořádat s dlouhodobějším přerušením dodávek. Světu sice ropa nedochází, ale dvě třetiny jejích zásob jsou situované v politicky nestabilním regionu Perského zálivu.
USA dovážejí z Perského zálivu jen malou část své ropy. Jejich největším dodavatelem je stabilní soused, Kanada. Ponaučení z roku 1973 ale říká, že přerušení dodávek ropy z Perského zálivu by zvýšilo ceny a poškodilo jak bohaté, tak chudé ekonomiky, nehledě na to jak bezpečné mohou být jejich vlastní zdroje.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Navíc se v posledních několika letech vynořily nové dimenze problému energetické bezpečnosti. Jednou z nich je obrovský vzestup poptávky po energiích ze strany prudce rostoucích asijských ekonomik, zejména Číny.
Čína je podle všeho přesvědčená, že si dovozy energií dokáže zajistit uzavíráním ropných kontraktů s psaneckými státy, jako je Súdán. Avšak zatímco tento krátkozraký merkantilistický přístup způsobuje zahraničněpolitické problémy nad tématy jako Dárfúr, ve chvíli přerušení dodávek Čínu ve skutečnosti neochrání. Bylo by mnohem lepší přivést Čínu (a Indii) do IEA a podpořit normální účast Číny na světových trzích.
Další novou dimenzí problematiky energetické bezpečnosti je způsob, jímž vysoké ceny a zvýšené rezervy přesouvají moc na země produkující energie. Státní společnosti dnes ovládají mnohem víc zásob ropy a plynu než tradiční soukromé energetické společnosti, kdysi známé jako „sedm sester“. Mnohé z těchto státních společností v zemích jako Rusko a Venezuela nereagují pouze na tržní síly, ale využívají své nově nalezené cenové moci k politickým účelům.
Konečně otázku energetické bezpečnosti komplikuje problém globální změny klimatu. S růstem pádnosti vědeckých poznatků je změna klimatu v současnosti zásadním politickým tématem na celosvětové i na národní úrovni.
Stoupající hladiny moří, sucha v Africe a čím dál neklidnější bouře představují nový typ ohrožení, který je třeba brát vážně. Opatření v oblasti energetické bezpečnosti se tedy musí zaměřovat na stranu poptávky ještě víc než na stranu nabídky.
Opatření, jimž někteří zákonodárci dávají přednost, například zkapalňování uhlí, rozšiřují bezpečné zásoby, ale znamenají vyšší emise oxidu uhličitého než ropa z dovozu. Měli bychom se jim vyhýbat, dokud nebudou zdokonaleny technologie čistého uhlí nebo zachytávání uhlíku. Na druhou stranu, snižování poptávky prostřednictvím zdokonalování energetické efektivity a úsporných opatření je prospěšné jak pro bezpečnost dodávek, tak pro světové klima.
Nestačí ovšem, aby svou energetickou efektivitu zlepšily USA a země Evropské unie, pokud tak neučiní i ostatní země. Čína a Indie si mohou zajistit bezpečnost dodávek využitím svých rozsáhlých zásob uhlí, ale nebudou-li mít k dispozici dokonalejší uhelné technologie, zátěž, kterou uvalí na atmosféru, bude obrovská.
Letos Čína překoná americké emise skleníkových plynů. Každý týden dostaví bezmála dvě nové uhelné elektrárny. V takovém světě už nelze energetickou bezpečnost charakterizovat jako vyšší energetickou nezávislost. Spíše musíme hledat způsoby jak se vypořádat se vzájemnou energetickou závislostí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
Už tři desítky let bohatý svět hovoří o potlačování své závislosti na ropě z dovozu. Navzdory úzkostlivé rétorice se však problém dodávek ropy dále zhoršil a energetická bezpečnost je komplikovanější. Bez ohledu na opakované volání politiků po energetické nezávislosti Spojené státy kupříkladu za posledních 30 let svou závislost na importované ropě zdvojnásobily a ropa z dovozu tak v současnosti pokrývá bezmála dvě třetiny jejich ropných potřeb.
Výhrůžky zastavením dodávek ropy s cílem změnit zahraniční politiku země mají už dlouhou historii, zejména co se týče Středního východu. Arabští členové Organizace zemí vyvážejících ropu vyzývali k embargu během války roku 1967, ale mělo to jen malý účinek, protože USA byly tehdy do velké míry soběstačné.
Už během jomkippurské války roku 1973 však mělo arabské embargo větší účinek, vzhledem k rostoucí poptávce Ameriky po dovozu ropy. Embargo zvýšilo ceny a zahájilo období inflace a stagnace po celém světě. Prokázalo rovněž, že ropa je zaměnitelnou komoditou. Přestože bylo embargo namířeno proti USA a Nizozemsku, tržní síly ropu mezi spotřebiteli přesouvaly a nedostatečností dodávek a týmž cenovým šokem utrpěly v delším časovém horizontu všechny spotřebitelské země. Ropná embarga se ukázala jako těžkopádný nástroj, který vedle cílových zemí poškozuje mnohé další.
Od dob šoků cen ropy má energetická bezpečnost čtyři složky. Liberalizací cen energií vlády umožnily trhům motivovat k úsporám a nové nabídce. Dále vlády zavedly umírněné dotace a regulace, aby povzbudily šetrnost a obnovitelné zdroje energie. Některé vlády začaly skladovat ropu ve strategických ropných zásobách, které by bylo možné během krize krátkodobě využít. Bohaté země napomohly ustavení Mezinárodní energetické agentury (IEA) se sídlem v Paříži, která mezi spotřebitelskými státy koordinuje politiky (včetně strategických zásob).
Takové politiky stále mají smysl. Nebyly by ovšem dostatečné, kdyby se svět musel vypořádat s dlouhodobějším přerušením dodávek. Světu sice ropa nedochází, ale dvě třetiny jejích zásob jsou situované v politicky nestabilním regionu Perského zálivu.
USA dovážejí z Perského zálivu jen malou část své ropy. Jejich největším dodavatelem je stabilní soused, Kanada. Ponaučení z roku 1973 ale říká, že přerušení dodávek ropy z Perského zálivu by zvýšilo ceny a poškodilo jak bohaté, tak chudé ekonomiky, nehledě na to jak bezpečné mohou být jejich vlastní zdroje.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Navíc se v posledních několika letech vynořily nové dimenze problému energetické bezpečnosti. Jednou z nich je obrovský vzestup poptávky po energiích ze strany prudce rostoucích asijských ekonomik, zejména Číny.
Čína je podle všeho přesvědčená, že si dovozy energií dokáže zajistit uzavíráním ropných kontraktů s psaneckými státy, jako je Súdán. Avšak zatímco tento krátkozraký merkantilistický přístup způsobuje zahraničněpolitické problémy nad tématy jako Dárfúr, ve chvíli přerušení dodávek Čínu ve skutečnosti neochrání. Bylo by mnohem lepší přivést Čínu (a Indii) do IEA a podpořit normální účast Číny na světových trzích.
Další novou dimenzí problematiky energetické bezpečnosti je způsob, jímž vysoké ceny a zvýšené rezervy přesouvají moc na země produkující energie. Státní společnosti dnes ovládají mnohem víc zásob ropy a plynu než tradiční soukromé energetické společnosti, kdysi známé jako „sedm sester“. Mnohé z těchto státních společností v zemích jako Rusko a Venezuela nereagují pouze na tržní síly, ale využívají své nově nalezené cenové moci k politickým účelům.
Konečně otázku energetické bezpečnosti komplikuje problém globální změny klimatu. S růstem pádnosti vědeckých poznatků je změna klimatu v současnosti zásadním politickým tématem na celosvětové i na národní úrovni.
Stoupající hladiny moří, sucha v Africe a čím dál neklidnější bouře představují nový typ ohrožení, který je třeba brát vážně. Opatření v oblasti energetické bezpečnosti se tedy musí zaměřovat na stranu poptávky ještě víc než na stranu nabídky.
Opatření, jimž někteří zákonodárci dávají přednost, například zkapalňování uhlí, rozšiřují bezpečné zásoby, ale znamenají vyšší emise oxidu uhličitého než ropa z dovozu. Měli bychom se jim vyhýbat, dokud nebudou zdokonaleny technologie čistého uhlí nebo zachytávání uhlíku. Na druhou stranu, snižování poptávky prostřednictvím zdokonalování energetické efektivity a úsporných opatření je prospěšné jak pro bezpečnost dodávek, tak pro světové klima.
Nestačí ovšem, aby svou energetickou efektivitu zlepšily USA a země Evropské unie, pokud tak neučiní i ostatní země. Čína a Indie si mohou zajistit bezpečnost dodávek využitím svých rozsáhlých zásob uhlí, ale nebudou-li mít k dispozici dokonalejší uhelné technologie, zátěž, kterou uvalí na atmosféru, bude obrovská.
Letos Čína překoná americké emise skleníkových plynů. Každý týden dostaví bezmála dvě nové uhelné elektrárny. V takovém světě už nelze energetickou bezpečnost charakterizovat jako vyšší energetickou nezávislost. Spíše musíme hledat způsoby jak se vypořádat se vzájemnou energetickou závislostí.