0

Měnící se klima ohledně změny klimatu

Té zprávě, zdá se, bylo konečně dopřáno sluchu: globální oteplování představuje vážnou hrozbu pro naši planetu. Na nedávném Světovém ekonomickém fóru v Davosu byli světoví lídři prvně svědky toho, že se změna klimatu vyšplhala na vrchol seznamu globálních obav.

Evropa a Japonsko prokázaly své odhodlání snížit globální oteplování tím, že sobě a svým producentům přivodily výdaje, třebaže jim to přináší konkurenční znevýhodnění. Největší překážkou až dosud byly Spojené státy. Clintonova administrativa vyzvala ke smělému jednání už v roce 1993, když navrhovala opatření, které bylo v zásadě daní z uhlíkových emisí; avšak aliance znečišťovatelů, vedená uhelným, ropným a automobilovým průmyslem, tuto iniciativu odrazila.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Pro vědeckou obec jsou samozřejmě důkazy o změně klimatu drtivě přesvědčivé už déle než dekádu a půl. Podílel jsem se na druhém posudku vědeckých důkazů vedeném Mezivládním panelem o změně klimatu, který zřejmě udělal jednu zásadní chybu: podcenil tempo, jímž ke globálnímu oteplování dochází. Čtvrtý posudek, jenž byl právě zveřejněn, potvrzuje hromadící se důkazy i narůstající přesvědčení, že globální oteplování je důsledkem přibývání skleníkových plynů v atmosféře.

Vyšší tempo oteplování odráží vliv spletitých nelineárních faktorů a celé škály „bodů zvratu,“ které mohou vyústit ve zrychlení procesu. Jak například taje polární ledový příkrov, odráží se méně světla. Zjevně dramatické změny v chování počasí – včetně tání ledovců v Grónsku a rozmrzání sibiřského permafrostu – konečně většinu obchodních lídrů přesvědčily, že jednat je zapotřebí už teď.

Zdá se, že nedávno se probudil i prezident Bush. Bližší pohled na to, co dělá a co nedělá, ale jasně ukazuje, že především vyslyšel výzvy svých předvolebních přispěvatelů z ropného a uhelného průmyslu a že jejich zájmy znovu staví nad globální zájem snižovat emise. Kdyby jej skutečně znepokojovalo globální oteplování, jak by mohl schválit výstavbu uhelných elektráren, ač využívají účinnějších technologií, než jaké se používaly v minulosti?

Zapotřebí je, v prvé řadě, tržních pobídek, které Američany přimějí spotřebovávat méně energie a vyrábět více energie způsoby, jež uvolňují méně uhlíku. Bush ale ani neodstranil rozsáhlé dotace pro ropný průmysl (ačkoliv demokratický Kongres naštěstí možná zakročí), ani nezajistil adekvátní pobídky k úsporám. I jeho volání po energetické nezávislosti je třeba vidět v pravém světle – totiž jako zdůvodnění starých podnikových dotací.

Politika, která zahrnuje vyčerpání omezených amerických ropných rezerv – já ji nazývám „vysajte nejdřív Ameriku“ – přivede USA k ještě větší závislosti na zahraniční ropě. USA uvalují clo převyšující 50 centů na galon cukrového etanolu z Brazílie, ale zároveň mohutně dotují neefektivní americký etanol z kukuřice – k získání galonu etanolu je ve skutečnosti zapotřebí více než galonu benzinu kvůli hnojení, sklizni, přepravě, zpracování a destilaci kukuřice.

Vzhledem k tomu, že Amerika je největším znečišťovatelem, zodpovědným za zhruba čtvrtinu světových emisí uhlíku, americká neochota udělat víc je snad pochopitelná, leč ne omluvitelná. Avšak Bushova tvrzení, že Amerika si nemůže dovolit s globálním oteplováním nic dělat, neznějí důvěryhodně: jiné vyspělé průmyslové země se srovnatelnou životní úrovní vypouštějí jen zlomek toho, co na jeden dolar HDP vypouštějí USA.

V důsledku toho americké firmy s přístupem k levné energii získávají velkou konkurenční výhodu nad firmami v Evropě i jinde. Někteří lidé v Evropě se obávají, že razantní opatření proti globálnímu oteplování mohou být kontraproduktivní: energeticky náročná průmyslová odvětví se jednoduše přesunou do USA nebo do jiných zemí, které emisím věnují jen málo pozornosti. A na těchto obavách je víc než jen zrnko pravdy.

Pozoruhodnou skutečností ohledně změny klimatu je to, že se jen málo překrývají státy, jež jsou nejsnáze postižitelné jeho účinky – zejména chudé země na Jihu, které si nemohou dovolit řešit důsledky –, se zeměmi, které jsou největšími znečišťovateli, jako třeba USA. V sázce je tu zčásti mravní otázka, záležitost globální sociální spravedlnosti.

Kjótský protokol představoval pokus mezinárodního společenství začít se vypořádávat s globálním oteplováním spravedlivým a efektivním způsobem. Pomíjel ovšem většinu emisních zdrojů, a nepodnikne-li se něco, co ke smysluplné účasti přiměje také USA a rozvojové země, nepůjde o mnoho víc než jen o symbolické gesto. Musí vzniknout nová „koalice ochotných,“ snad pod vedením Evropy – a tentokrát namířená proti skutečnému nebezpečí.

Fake news or real views Learn More

Tato „koalice ochotných“ by se mohla domluvit na určitých základních standardech: vzdát se budování uhelných elektráren, zvýšit míru využití paliva u automobilů a poskytnout cílenou pomoc rozvojovým zemím ke zlepšení jejich energetické efektivity a snižování emisí. Členové koalice by se také mohli dohodnout, že zavedou silnější pobídky pro své vlastní producenty, buď prostřednictvím přísnějších omezení emisí, nebo vyšším zdaněním znečištění. Mohli by pak přistoupit k zavedení daní na výrobky z ostatních zemí – včetně USA –, které jsou vyrobeny způsoby, jež zbytečně výrazně přispívají ke globálnímu oteplování. Nejde tady o ochranu domácích výrobců, ale o ochranu naší planety.

Měnící se klima ohledně změny klimatu přináší politickým předákům v Evropě a v dalších eventuálních účastnických zemích této „koalice ochotných“ bezprecedentní příležitost udělat krok za pouhou rétoriku. Nadešel čas jednat.