0

Měnící se klima ohledně změny klimatu

Té zprávě, zdá se, bylo konečně dopřáno sluchu: globální oteplování představuje vážnou hrozbu pro naši planetu. Na nedávném Světovém ekonomickém fóru v Davosu byli světoví lídři prvně svědky toho, že se změna klimatu vyšplhala na vrchol seznamu globálních obav.

Evropa a Japonsko prokázaly své odhodlání snížit globální oteplování tím, že sobě a svým producentům přivodily výdaje, třebaže jim to přináší konkurenční znevýhodnění. Největší překážkou až dosud byly Spojené státy. Clintonova administrativa vyzvala ke smělému jednání už v roce 1993, když navrhovala opatření, které bylo v zásadě daní z uhlíkových emisí; avšak aliance znečišťovatelů, vedená uhelným, ropným a automobilovým průmyslem, tuto iniciativu odrazila.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Pro vědeckou obec jsou samozřejmě důkazy o změně klimatu drtivě přesvědčivé už déle než dekádu a půl. Podílel jsem se na druhém posudku vědeckých důkazů vedeném Mezivládním panelem o změně klimatu, který zřejmě udělal jednu zásadní chybu: podcenil tempo, jímž ke globálnímu oteplování dochází. Čtvrtý posudek, jenž byl právě zveřejněn, potvrzuje hromadící se důkazy i narůstající přesvědčení, že globální oteplování je důsledkem přibývání skleníkových plynů v atmosféře.

Vyšší tempo oteplování odráží vliv spletitých nelineárních faktorů a celé škály „bodů zvratu,“ které mohou vyústit ve zrychlení procesu. Jak například taje polární ledový příkrov, odráží se méně světla. Zjevně dramatické změny v chování počasí – včetně tání ledovců v Grónsku a rozmrzání sibiřského permafrostu – konečně většinu obchodních lídrů přesvědčily, že jednat je zapotřebí už teď.

Zdá se, že nedávno se probudil i prezident Bush. Bližší pohled na to, co dělá a co nedělá, ale jasně ukazuje, že především vyslyšel výzvy svých předvolebních přispěvatelů z ropného a uhelného průmyslu a že jejich zájmy znovu staví nad globální zájem snižovat emise. Kdyby jej skutečně znepokojovalo globální oteplování, jak by mohl schválit výstavbu uhelných elektráren, ač využívají účinnějších technologií, než jaké se používaly v minulosti?

Zapotřebí je, v prvé řadě, tržních pobídek, které Američany přimějí spotřebovávat méně energie a vyrábět více energie způsoby, jež uvolňují méně uhlíku. Bush ale ani neodstranil rozsáhlé dotace pro ropný průmysl (ačkoliv demokratický Kongres naštěstí možná zakročí), ani nezajistil adekvátní pobídky k úsporám. I jeho volání po energetické nezávislosti je třeba vidět v pravém světle – totiž jako zdůvodnění starých podnikových dotací.

Politika, která zahrnuje vyčerpání omezených amerických ropných rezerv – já ji nazývám „vysajte nejdřív Ameriku“ – přivede USA k ještě větší závislosti na zahraniční ropě. USA uvalují clo převyšující 50 centů na galon cukrového etanolu z Brazílie, ale zároveň mohutně dotují neefektivní americký etanol z kukuřice – k získání galonu etanolu je ve skutečnosti zapotřebí více než galonu benzinu kvůli hnojení, sklizni, přepravě, zpracování a destilaci kukuřice.

Vzhledem k tomu, že Amerika je největším znečišťovatelem, zodpovědným za zhruba čtvrtinu světových emisí uhlíku, americká neochota udělat víc je snad pochopitelná, leč ne omluvitelná. Avšak Bushova tvrzení, že Amerika si nemůže dovolit s globálním oteplováním nic dělat, neznějí důvěryhodně: jiné vyspělé průmyslové země se srovnatelnou životní úrovní vypouštějí jen zlomek toho, co na jeden dolar HDP vypouštějí USA.

V důsledku toho americké firmy s přístupem k levné energii získávají velkou konkurenční výhodu nad firmami v Evropě i jinde. Někteří lidé v Evropě se obávají, že razantní opatření proti globálnímu oteplování mohou být kontraproduktivní: energeticky náročná průmyslová odvětví se jednoduše přesunou do USA nebo do jiných zemí, které emisím věnují jen málo pozornosti. A na těchto obavách je víc než jen zrnko pravdy.

Pozoruhodnou skutečností ohledně změny klimatu je to, že se jen málo překrývají státy, jež jsou nejsnáze postižitelné jeho účinky – zejména chudé země na Jihu, které si nemohou dovolit řešit důsledky –, se zeměmi, které jsou největšími znečišťovateli, jako třeba USA. V sázce je tu zčásti mravní otázka, záležitost globální sociální spravedlnosti.

Kjótský protokol představoval pokus mezinárodního společenství začít se vypořádávat s globálním oteplováním spravedlivým a efektivním způsobem. Pomíjel ovšem většinu emisních zdrojů, a nepodnikne-li se něco, co ke smysluplné účasti přiměje také USA a rozvojové země, nepůjde o mnoho víc než jen o symbolické gesto. Musí vzniknout nová „koalice ochotných,“ snad pod vedením Evropy – a tentokrát namířená proti skutečnému nebezpečí.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Tato „koalice ochotných“ by se mohla domluvit na určitých základních standardech: vzdát se budování uhelných elektráren, zvýšit míru využití paliva u automobilů a poskytnout cílenou pomoc rozvojovým zemím ke zlepšení jejich energetické efektivity a snižování emisí. Členové koalice by se také mohli dohodnout, že zavedou silnější pobídky pro své vlastní producenty, buď prostřednictvím přísnějších omezení emisí, nebo vyšším zdaněním znečištění. Mohli by pak přistoupit k zavedení daní na výrobky z ostatních zemí – včetně USA –, které jsou vyrobeny způsoby, jež zbytečně výrazně přispívají ke globálnímu oteplování. Nejde tady o ochranu domácích výrobců, ale o ochranu naší planety.

Měnící se klima ohledně změny klimatu přináší politickým předákům v Evropě a v dalších eventuálních účastnických zemích této „koalice ochotných“ bezprecedentní příležitost udělat krok za pouhou rétoriku. Nadešel čas jednat.