Výzva z Balakotu

Spolu se skupinou fakultních zaměstnanců a studentů mé univerzity v Islámábádu jsem se vydal do Balakotu nedaleko od epicentra kašmírského zemětřesení. Toto hornaté městečko rozkládající se na březích řeky Kunhar bylo zničeno. Je zde spousta sutin a panuje zde dávivý zápach rozkládajících se mrtvol. Potkani tu mají pré; ten, na kterého jsem nedopatřením šlápl, už byl vypasený. Pokud existuje nějaký plán, jak odklízet betonové sutiny ve městě a okolí, pak o něm nikdo nic neví. Balakoťané to nesou klidně – všude jsou k mání obličejové roušky.

Najdou se však i dobré zprávy. Byli jsme jen jednou z bezpočtu skupin obyčejných občanů, kteří se poté, co vešly ve známost hrůzné okolnosti zemětřesení vydali na cestu. Silnici z Mansehry do Balakotu, již konečně zpřístupnily obrovské vojenské buldozery, lemují nákladní automobily napěchované zásilkami humanitární pomoci, kterou darovali lidé z celé země. Jde o jeden z oněch vzácných okamžiků, kdy vidím, že pákistánský lid cítí a jedná pospolu jako národ. Ani ozbrojení bandité, kteří mají políčeno na humanitární zásilky – a kteří si vynutili přítomnost vojenských hlídek vybavených automatickými zbraněmi a rozestavených každých několik set metrů – nemohou tento okamžik zničit.

Dorazily také islámské skupiny z celé země. Některé přivážejí humanitární zásilky, jiné jen dělají kázání těm, kdo ztratili své milované i živobytí – poučují je, že tuto katastrofu způsobily jejich nepravosti. Nikdo zřejmě neumí vysvětlit, proč byl Boží hněv namířen především proti mešitám, madrasám a školám – těch se totiž zřítilo obrovské množství. Nikdo také neříká, proč byly v tomto posvátném postním měsíci zaživa pohřbeny tisíce věřících.

https://prosyn.org/unKa7Wscs