Výzva z Balakotu

Spolu se skupinou fakultních zaměstnanců a studentů mé univerzity v Islámábádu jsem se vydal do Balakotu nedaleko od epicentra kašmírského zemětřesení. Toto hornaté městečko rozkládající se na březích řeky Kunhar bylo zničeno. Je zde spousta sutin a panuje zde dávivý zápach rozkládajících se mrtvol. Potkani tu mají pré; ten, na kterého jsem nedopatřením šlápl, už byl vypasený. Pokud existuje nějaký plán, jak odklízet betonové sutiny ve městě a okolí, pak o něm nikdo nic neví. Balakoťané to nesou klidně – všude jsou k mání obličejové roušky.

Najdou se však i dobré zprávy. Byli jsme jen jednou z bezpočtu skupin obyčejných občanů, kteří se poté, co vešly ve známost hrůzné okolnosti zemětřesení vydali na cestu. Silnici z Mansehry do Balakotu, již konečně zpřístupnily obrovské vojenské buldozery, lemují nákladní automobily napěchované zásilkami humanitární pomoci, kterou darovali lidé z celé země. Jde o jeden z oněch vzácných okamžiků, kdy vidím, že pákistánský lid cítí a jedná pospolu jako národ. Ani ozbrojení bandité, kteří mají políčeno na humanitární zásilky – a kteří si vynutili přítomnost vojenských hlídek vybavených automatickými zbraněmi a rozestavených každých několik set metrů – nemohou tento okamžik zničit.

Dorazily také islámské skupiny z celé země. Některé přivážejí humanitární zásilky, jiné jen dělají kázání těm, kdo ztratili své milované i živobytí – poučují je, že tuto katastrofu způsobily jejich nepravosti. Nikdo zřejmě neumí vysvětlit, proč byl Boží hněv namířen především proti mešitám, madrasám a školám – těch se totiž zřítilo obrovské množství. Nikdo také neříká, proč byly v tomto posvátném postním měsíci zaživa pohřbeny tisíce věřících.

We hope you're enjoying Project Syndicate.

To continue reading, subscribe now.

Subscribe

or

Register for FREE to access two premium articles per month.

Register

https://prosyn.org/unKa7Wscs