3

Neblahá tání

MOSKVA – Sovětský svaz a mírnějším způsobem i Spojené státy během studené války vnutily aktivitě států a společností vnější meze, takže „zamrzly“ dlouhotrvající konflikty mezi menšími zeměmi. Po rozpadu Sovětského svazu v 90. letech začaly tyto konflikty opět „rozmrzat“.

Sílilo pnutí mezi etniky a první zemí, v níž propukl konflikt, byla Jugoslávie. Krátce nato se rozhořel spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem a následovaly boje v Podněstří a Čečensku. Zatímco některé konflikty se řešily (Západ nakonec vojensky zasáhl v bývalé Jugoslávii a Rusko téměř deset let bojovalo v Čečensku a vynutilo si mír v Podněstří), jiné, například mezi Arménií a Ázerbájdžánem, opět jednoduše zamrzly.

Naštěstí nevybuchly všechny potenciální konflikty. Sovětský svaz se oproti mnoha jiným impériím nepropadl do násilí – výsledek budící dojem, že jej stěží může dostatečně vysvětlit cokoli jiného než boží zásah či obrovské štěstí. Vzdor sílícím nacionalistickým sentimentům a vzájemné podezíravosti se i zemím střední a východní Evropy podařilo vyvarovat se střetu, díky urychlenému přijetí do NATO a do Evropské unie.

Svět si tehdy kolektivně zhluboka oddychl. Zkraje nového tisíciletí však globalizace vyvolala „druhé tání“, neboť přispěla k překotnému hospodářskému růstu v asijských zemích, jež po staletí svazovala dominance Západu, pravidla a instituce studené války a rozbujelá chudoba.