PALO ALTO – Loni na podzim Spojené království zveřejnilo zásadní vládní zprávu o globální změně klimatu, jež vznikla pod dohledem špičkového ekonoma sira Nicholase Sterna. Tato Sternova hodnotící zpráva o ekonomických důsledcích změny klimatu se rovná výzvě k činům: prohlašuje, že za cenu relativně nízkých výdajů dnes lze předejít obrovským výdajům způsobeným globálním oteplováním v budoucnu.
Kritici Sternovy zprávy se domnívají, že vážné úsilí o omezení emisí CO2 není oprávněné, protože přetrvává zásadní nejistota ohledně rozsahu výdajů zapříčiněných globální změnou klimatu a protože tyto výdaje vzniknou až v daleké budoucnosti. Já jsem však přesvědčen, že Sternův nejpodstatnější závěr je oprávněný: budeme na tom mnohem lépe, jestliže emise CO2 výrazně snížíme, než abychom riskovali následky nečinnosti, a to i pokud na rozdíl od Sterna nejistotu a budoucnost výrazně diskontujeme.
Globální změnu klimatu odlišují od ostatních environmentálních problémů dva faktory. Zaprvé, zatímco většina narušení životního prostředí – například znečištění vod, kyselé deště nebo emise oxidu siřičitého – se okamžitě nebo v dosti krátké době zmírňuje, jakmile se zdroj asanuje, emise CO2 a další stopové plyny zůstávají v atmosféře celá staletí. Snížení emisí v současnosti má tedy vysokou hodnotu pro lidstvo ve vzdálené budoucnosti.
Zadruhé, jde o externalitu svým rozsahem skutečně globální, protože skleníkové plyny během několika dní obletí svět. V důsledku toho jsou národní stát a jeho orgány, obvyklá těžiště internalizace externalit, ve své schopnosti nápravy omezené. (Avšak vzhledem k tomu, že Spojené státy produkují asi 25% světových emisí CO2, jejich vlastní politika by mohla ledacos změnit.)
Globální změna klimatu je tedy (negativní) veřejný statek par excellence . Prvořadým nástrojem pro rozhodování, zda je oprávněné do ní prostřednictvím zmírňování zasahovat, je analýza nákladů a přínosů. Zásadní jsou dva aspekty této kalkulace. Zaprvé, je třeba předpokládat, že jedinci riziku raději předejdou. Tedy že nejistý výsledek má nižší cenu než průměr následků. Vzhledem k tomu, že možné následky globálního oteplování za neexistence zmírňování jsou velice nejisté, třebaže jistě zlé, nejisté škody je třeba vyhodnotit jako rovnající se jediné újmě větší, než je újma očekávaná.
Druhým zásadním aspektem je to, jak se přistupuje k budoucím následkům ve vztahu těm současným – což je otázka, která vzbudila mnoho pozornosti mezi filozofy i ekonomy. V jaké míře by se budoucí dopady – zejména ztráty budoucí spotřeby – měly vůči dnešku diskontovat?
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Míra spotřebního diskontu by měla zahrnovat možnost, že s tím, jak poroste spotřeba, u mezní jednotky spotřeby bude možné uvažovat s nižší společenskou hodnotou. To je analogické k myšlence ubývání mezní soukromé prospěšnosti soukromé spotřeby a relativně nekontroverzní, přestože se badatelé přou o rozsah.
Větší neshoda panuje ohledně toho, nakolik diskontovat budoucnost prostě proto, že jde o budoucnost, i kdyby se budoucí generace neměly lépe než my. Zatímco Sternova zpráva se drží tradice běžné mezi britskými ekonomy a mnoha filozofy, která je proti diskontování kvůli čisté budoucnosti, většina ekonomů považuje čistou časovou preferenci za zřejmou.
Avšak argument pro intervenci k udržení hladin CO2 v jistých mezích (jehož cílem bude řekněme stabilizace kolem 550 ppm) je natolik silný, že tato neshoda jej neovlivňuje. Zamysleme se nad některými čísly ze Sternovy zprávy týkajícími se budoucích přínosů předejití tomu, aby koncentrace skleníkových plynů přesáhly 550 ppm, a dále nákladů na dosažení této mety.
Přínosy jsou škody, jimž se zabrání, včetně tržních i netržních škod, zahrnujících zdravotní a environmentální dopady. Zvolíme-li politiku „vyjetých kolejí“, do roku 2200 se u HNP očekávají ztráty ve výši 13,8%, ale s přihlédnutím k míře nejistoty se tato očekávaná ztráta rovná jisté ztrátě kolem 20%. Poněvadž za základní tempo hospodářského růstu (před započtením účinku změny klimatu) se uvažovala hodnota 1,3% za rok, ztráta 20% do roku 2200 znamená snížení ročního tempa růstu na 1,2%. Jinými slovy, přínos zmírnění emisí skleníkových plynů lze vyjádřit jako zvýšení ročního tempa růstu ode dneška do roku 2200 z 1,2% na 1,3%.
Co se ceny stabilizace týče, odhady ve Sternově zprávě se pohybují mezi 3,4% a -3,9% HNP (úspory energie snižují energetické náklady, takže druhý odhad není až tak překvapivý, jak se může zdát). Předpokládejme, že náklady na zabránění dalšího hromadění CO2 (a obdobných plynů) budou navždy činit 1% HNP ročně a že ve shodě se značným množstvím empirických důkazů se složka diskontní míry, již lze připsat klesajícímu meznímu užitku spotřeby, rovná dvojnásobku tempa růstu spotřeby.
Jednoduchý výpočet dokládá, že zmírňování je lepší než pokračovat ve vyjetých kolejích – tedy že současná hodnota přínosů převyšuje současnou hodnotu nákladů – pro každou společenskou míru časové preference až do 8,5%. Hodnotě 8,5% se nikdy žádný odhad čisté míry časové preference nepřiblížil, ani u těch, kdo věří v relativně silné diskontování budoucnosti.
Tyto výpočty naznačují, že z odhadů budoucích přínosů a nákladů ve Sternově zprávě i při vyšším diskontování plyne, že zmírňování dává ekonomický smysl. Výpočty se spoléhají na časové profily předpokládané ve zprávě a na její odhad ročních nákladů, kolem nichž panuje značná neshoda. Přesto jsem přesvědčen, že se lze jen stěží seriózně přít o důležitosti politiky zaměřené na zabránění dalším významným nárůstům emisí CO2.
Kenneth J. Arrow, laureát Nobelovy ceny za ekonomiku, je emeritním profesorem ekonomie a emeritním profesorem managementu a inženýrství na Stanfordově univerzitě.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
When comparing Ukraine’s situation in 2024 to Europe’s in 1941, Russia’s defeat seems entirely possible. But it will require the West, and the US in particular, to put aside domestic political squabbles and muster the political will to provide Ukraine with consistent and robust military and financial assistance.
compare Russia's full-scale invasion to World War II and see reason to hope – as long as aid keeps flowing.
Current debates about Israeli policy are rife with double standards, leading to absurd decisions like Germany’s recent cancellation of a pro-Palestinian gathering. By quashing legitimate speech and assembly, an Israel-aligned establishment risks inciting precisely the kind of anti-Semitism that it wants to prevent.
worries that the double standards applied on Israel’s behalf will lead to an anti-Semitic backlash.
PALO ALTO – Loni na podzim Spojené království zveřejnilo zásadní vládní zprávu o globální změně klimatu, jež vznikla pod dohledem špičkového ekonoma sira Nicholase Sterna. Tato Sternova hodnotící zpráva o ekonomických důsledcích změny klimatu se rovná výzvě k činům: prohlašuje, že za cenu relativně nízkých výdajů dnes lze předejít obrovským výdajům způsobeným globálním oteplováním v budoucnu.
Kritici Sternovy zprávy se domnívají, že vážné úsilí o omezení emisí CO2 není oprávněné, protože přetrvává zásadní nejistota ohledně rozsahu výdajů zapříčiněných globální změnou klimatu a protože tyto výdaje vzniknou až v daleké budoucnosti. Já jsem však přesvědčen, že Sternův nejpodstatnější závěr je oprávněný: budeme na tom mnohem lépe, jestliže emise CO2 výrazně snížíme, než abychom riskovali následky nečinnosti, a to i pokud na rozdíl od Sterna nejistotu a budoucnost výrazně diskontujeme.
Globální změnu klimatu odlišují od ostatních environmentálních problémů dva faktory. Zaprvé, zatímco většina narušení životního prostředí – například znečištění vod, kyselé deště nebo emise oxidu siřičitého – se okamžitě nebo v dosti krátké době zmírňuje, jakmile se zdroj asanuje, emise CO2 a další stopové plyny zůstávají v atmosféře celá staletí. Snížení emisí v současnosti má tedy vysokou hodnotu pro lidstvo ve vzdálené budoucnosti.
Zadruhé, jde o externalitu svým rozsahem skutečně globální, protože skleníkové plyny během několika dní obletí svět. V důsledku toho jsou národní stát a jeho orgány, obvyklá těžiště internalizace externalit, ve své schopnosti nápravy omezené. (Avšak vzhledem k tomu, že Spojené státy produkují asi 25% světových emisí CO2, jejich vlastní politika by mohla ledacos změnit.)
Globální změna klimatu je tedy (negativní) veřejný statek par excellence . Prvořadým nástrojem pro rozhodování, zda je oprávněné do ní prostřednictvím zmírňování zasahovat, je analýza nákladů a přínosů. Zásadní jsou dva aspekty této kalkulace. Zaprvé, je třeba předpokládat, že jedinci riziku raději předejdou. Tedy že nejistý výsledek má nižší cenu než průměr následků. Vzhledem k tomu, že možné následky globálního oteplování za neexistence zmírňování jsou velice nejisté, třebaže jistě zlé, nejisté škody je třeba vyhodnotit jako rovnající se jediné újmě větší, než je újma očekávaná.
Druhým zásadním aspektem je to, jak se přistupuje k budoucím následkům ve vztahu těm současným – což je otázka, která vzbudila mnoho pozornosti mezi filozofy i ekonomy. V jaké míře by se budoucí dopady – zejména ztráty budoucí spotřeby – měly vůči dnešku diskontovat?
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Míra spotřebního diskontu by měla zahrnovat možnost, že s tím, jak poroste spotřeba, u mezní jednotky spotřeby bude možné uvažovat s nižší společenskou hodnotou. To je analogické k myšlence ubývání mezní soukromé prospěšnosti soukromé spotřeby a relativně nekontroverzní, přestože se badatelé přou o rozsah.
Větší neshoda panuje ohledně toho, nakolik diskontovat budoucnost prostě proto, že jde o budoucnost, i kdyby se budoucí generace neměly lépe než my. Zatímco Sternova zpráva se drží tradice běžné mezi britskými ekonomy a mnoha filozofy, která je proti diskontování kvůli čisté budoucnosti, většina ekonomů považuje čistou časovou preferenci za zřejmou.
Avšak argument pro intervenci k udržení hladin CO2 v jistých mezích (jehož cílem bude řekněme stabilizace kolem 550 ppm) je natolik silný, že tato neshoda jej neovlivňuje. Zamysleme se nad některými čísly ze Sternovy zprávy týkajícími se budoucích přínosů předejití tomu, aby koncentrace skleníkových plynů přesáhly 550 ppm, a dále nákladů na dosažení této mety.
Přínosy jsou škody, jimž se zabrání, včetně tržních i netržních škod, zahrnujících zdravotní a environmentální dopady. Zvolíme-li politiku „vyjetých kolejí“, do roku 2200 se u HNP očekávají ztráty ve výši 13,8%, ale s přihlédnutím k míře nejistoty se tato očekávaná ztráta rovná jisté ztrátě kolem 20%. Poněvadž za základní tempo hospodářského růstu (před započtením účinku změny klimatu) se uvažovala hodnota 1,3% za rok, ztráta 20% do roku 2200 znamená snížení ročního tempa růstu na 1,2%. Jinými slovy, přínos zmírnění emisí skleníkových plynů lze vyjádřit jako zvýšení ročního tempa růstu ode dneška do roku 2200 z 1,2% na 1,3%.
Co se ceny stabilizace týče, odhady ve Sternově zprávě se pohybují mezi 3,4% a -3,9% HNP (úspory energie snižují energetické náklady, takže druhý odhad není až tak překvapivý, jak se může zdát). Předpokládejme, že náklady na zabránění dalšího hromadění CO2 (a obdobných plynů) budou navždy činit 1% HNP ročně a že ve shodě se značným množstvím empirických důkazů se složka diskontní míry, již lze připsat klesajícímu meznímu užitku spotřeby, rovná dvojnásobku tempa růstu spotřeby.
Jednoduchý výpočet dokládá, že zmírňování je lepší než pokračovat ve vyjetých kolejích – tedy že současná hodnota přínosů převyšuje současnou hodnotu nákladů – pro každou společenskou míru časové preference až do 8,5%. Hodnotě 8,5% se nikdy žádný odhad čisté míry časové preference nepřiblížil, ani u těch, kdo věří v relativně silné diskontování budoucnosti.
Tyto výpočty naznačují, že z odhadů budoucích přínosů a nákladů ve Sternově zprávě i při vyšším diskontování plyne, že zmírňování dává ekonomický smysl. Výpočty se spoléhají na časové profily předpokládané ve zprávě a na její odhad ročních nákladů, kolem nichž panuje značná neshoda. Přesto jsem přesvědčen, že se lze jen stěží seriózně přít o důležitosti politiky zaměřené na zabránění dalším významným nárůstům emisí CO2.
Kenneth J. Arrow, laureát Nobelovy ceny za ekonomiku, je emeritním profesorem ekonomie a emeritním profesorem managementu a inženýrství na Stanfordově univerzitě.