0

Argumenty proti nouzové potravinové pomoci

Nigerská potravinová nouze se dostala na přední stránky světových deníků, avšak tato krize je jen jedinou součástí mnohem rozsáhlejší pohromy. Letos v létě jsem během delší cesty po venkovských oblastech Asie, Středního východu a Afriky jako zástupce Organizace spojených národů navštívil bezpočet vesnic postižených krajním hladověním, jež zápasí o přežití navzdory vší nepřízni.

Vesnice, které jsem navštívil – v Tádžikistánu, Jemenu, Mali, Etiopii, Rwandě, Malawi, Kambodže a dalších státech –, zrcadlí životní podmínky stovek milionů zbídačených lidí po celém světě. Ať zapříčiněny suchem, vyčerpaností půdy, kobylkami či nedostatkem vysokoprodukčních semen, důsledky byly stejné: zoufalství, nemoc a smrt.

Je neuvěřitelné, že jednání nejbohatších států – které se na červencovém summitu G8 zavázaly k solidaritě s nejchudšími obyvateli světa – kritickou situaci hladovějících lidí ještě zostřuje. Dárcovské vlády své snahy o poskytování pomoci dodnes špatně zaměřují. Na nouzové stavy hladomoru jako v Nigeru reagují potravinovou pomocí, ale nedokáží přispět trvalejšími řešeními.

Rozšiřující se krize hladovění je odrazem smrtící kombinace přibývání venkovských populací a nedostatečných potravinových výnosů. Venkovské populace se rozrůstají proto, že volbou chudých zemědělských domácností je mít hodně dětí, které pracují jako zemědělští dělníci a rodičům slouží jako sociální zabezpečení. To prohlubuje chudobu v další generaci, neboť průměrná velikost hospodářství se zmenšuje. Výtěžky potravin na akr (či hektar) jsou nedostatečné, protože zbídačeným zemědělským domácnostem chybí jeden nebo vícero ze čtyř vstupů nezbytných pro moderní a produktivní zemědělství: doplňování půdních živin (pomocí organických a chemických hnojiv), zavlažování nebo jiné techniky hospodaření s vodou, dokonalejší odrůdy semen a rozumné zemědělské rady.