0

Ryba páchne od hlavy

Nedávno se ve zpravodajství objevily záběry někdejšího generálního ředitele firmy Enron Kena Laye, jak je odváděn v poutech. Konečně - několik let po krachu firmy - čelí Lay obviněním za to, co se stalo, když byl u kormidla. A jako častokrát v podobných případech trvá generální ředitel na své nevině: nevěděl prý nic o tom, co jeho podřízení dělají. Šéfové Layova typu jako by se vždy cítili plně odpovědni za úspěchy svých firem - jak jinak by také mohli ospravedlnit své přemrštěné odměny? Vina za selhání - ať už obchodní, či kriminální - jako by naopak vždy ležela jinde.

Konečné rozhodnutí o trestní a občanské zodpovědnosti podle platného zákona vynesou americké soudy (podobně jako soudy italské v aféře Parmalat). V podobných případech je však v sázce obecnější téma: do jaké míry by měl nést generální ředitel zodpovědnost za to, co se děje pod jeho vedením?

Žádný ředitel velké korporace se statisíci zaměstnanců pochopitelně nemůže vědět o všem, co se děje uvnitř jím vedené společnosti. Pokud však zodpovědnost nenese generální ředitel, kdo ji tedy nese? Lidé pod ním tvrdí, že dělali jen to, co se od nich podle jejich názoru očekávalo. A pokud neplnili přesné příkazy, pak přinejmenším reagovali na vágní, pro forma instrukce shora: nedělejte nic nezákonného, pouze maximalizujte zisky. Výsledkem bývá dost často klima, v němž manažeři začínají podléhat dojmu, že je přijatelné pohybovat se na hraně zákona nebo zkreslovat firemní účty.

Ačkoliv generální ředitel nemůže vědět všechno, stále je v konečném důsledku zodpovědný za to, co se děje v jím řízené společnosti. Podřízené si vybírá on, takže je jeho zodpovědností klást tvrdé otázky o tom, co se děje pod jeho vedením. A co je důležitější, je to on, kdo nese zodpovědnost za vytváření klimatu, které podněcuje určité aktivity, případně od nich odrazuje. Jednoduše řečeno nese zodpovědnost za to, aby byl skutečným vůdcem.