0

Buržoazní kořeny revoluce v Tunisku

PAŘÍŽ – Tunisko, jeden z 22 členů Arabské ligy, se zmítá v těžké a hluboké krizi, třebaže ta bude mít možná příznivé rozuzlení. Jde o nejmenší severoafrickou zemi s rozlohou 163 000 čtverečních kilometrů – to je zhruba dvojnásobek velikosti Belgie, Nizozemska a Lucemburska –, ve které žije 10,5 milionu obyvatel.

Zároveň je tato země plná kouzla a umírněnosti, pokud jde o podnebí, dějiny i kulturu. Kdysi představovala pilíř kulturní dynamiky a vlivu Římské republiky a císařství. Byl to první africký region obrácený na křesťanství, země svatého Augustýna a hlavní zdroj šíření katolické víry v Africe. Zemi, kterou původně obývali převážně Berbeři, posléze dobyli Arabové a islamizovali ji, načež se na několik století stala závislým územím Osmanské říše, tedy tureckou.

V devatenáctém století se stala francouzským protektorátem, tedy nikoliv kolonií jako sousední Alžírsko. Tento rozdíl pomáhá vysvětlit relativně větší zachovalost tuniských sociálních struktur a místních tradic.

Po získání nezávislosti v roce 1956 přijalo Tunisko republikánskou ústavu podle francouzského vzoru, která v zemi zřizovala prezidentský systém vládnutí. První prezident Habíb Burgíba byl vůdcem osvobozeneckého hnutí, které slavilo vítězství mnohem rychleji – a mnohem méně násilně – než to alžírské. Burgíba coby lídr silně západního střihu udržoval sekulární charakter státu, který převzal od Francie, a zachoval také mnoho hospodářských vazeb země na Západ (pochopitelně zejména na Francii) daleko odhodlanějším způsobem, než to po získání nezávislosti učinilo Alžírsko.