0

Berlusconiho paradox

ŘÍM – Itálií se přehnala bouře. Další, možná ještě větší, teprve přijde.

Není to poprvé, co je italská politika krajinou paradoxů a protimluvů. Předseda vlády, který před pouhými dvěma a půl lety získal od voličů vydatnou podporu, vyhrál ve volbách v průběhu svého funkčního období, přežil dvě parlamentní hlasování o nedůvěře a stále se těší vysokému hodnocení na žebříčku oblíbenosti, je pod neustálým tlakem.

Od doby, kdy Silvio Berlusconi, požehnání i prokletí italského lidu, poprvé pronikl na politické kolbiště, uběhlo už šestnáct let. Berlusconi byl za tu dobu u moci osm let, přestože jak říká editor Il Foglio Giuliano Ferrara, vzhledem k jeho dominantní osobnosti panuje všeobecný dojem, že vládl po celé období. Soumrak Berlusconiho éry se blíží, a přece se jeho slunce nechce sklonit k obzoru.

Berlusconi, hlava pestré mediální říše (televizní, rozhlasové, tiskové, internetové, filmové, reklamní a knižní), se rozhodl založit politickou stranu v době, kdy byl přesvědčen, že moc by jinak mohli získat postkomunisté. Do roku 2006 se Berlusconi opíral o tři spojence: federalisty Ligy severu, postfašisty vedené Gianfrancem Finim a katolickou Unii středu (UDC) pod vedením Piera Ferdinanda Casiniho.