0

Podzim komandanteho

Čekání na smrt Fidela Castra je něčím, co mohl správně vystihnout pouze Gabriel García Márquez. Jeho román Podzim patriarchy dokonale zachycuje mravní špínu, politickou paralýzu a surovou nudu obestírající společnost, která čeká na smrt dlouholetého diktátora.

Odchod komandanteho Fidela od moci bude samozřejmě výlučně biologickou otázkou a oněch několik málo snímků, které se objevily od jeho loňského onemocnění, zřetelně zachycuje biologický proces na postupu. A jakmile přijde konec, změny na Kubě by mohly být stejně obrovské jako všechny změny, které předznamenal skon velkých diktátorů minulého století.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Stalin, Franco, Tito, Mao: ti všichni se do značné míry podobali svými prostředky a metodami. Jejich odchod ze scény se však často velmi lišil a tyto rozdíly mohou utvářet společnosti na celá léta a desetiletí dopředu.

Vezměme si například Sovětský svaz. Devátého března 1953 se zastavilo vše od Finského zálivu až po Beringovo moře; podobně tomu bylo i ve Varšavě, Budapešti, Praze a východním Berlíně. V Pekingu se i sám Mao Ce-tung hluboce poklonil před obří podobiznou Josifa Stalina. Po celém rozlehlém impériu, jemuž Stalin vládl, byly vidět obrovské smuteční průvody a ozýval se téměř hysterický pláč.

A přesto se už za pár dní slovo stalinismus vymazávalo z nového sovětského slovníku a o tři léta později můj dědeček Nikita Chruščov odsoudil Stalinův „kult osobnosti“ ve svém slavném „tajném projevu“ na XX. sjezdu komunistické strany. Chruščovovské tání, které následovalo, možná bylo jen krátkodobé, avšak vůbec poprvé v sovětských dějinách se tehdy otevřela možnost změny – možnost, jíž v roce 1985 využil Michail Gorbačov.

Smrt maršála Josipa Broze Tita způsobila výtrysk jiného druhu. Jeho osobní vláda po celá desetiletí vnucovala Jugoslávii falešnou jednotu. Po jeho smrti v roce 1980 se tento umělý stát začal rozpojovat, což v 90. letech vyvrcholilo genocidními válkami v Bosně, Chorvatsku a Kosovu.

Ne vždy však dlouholeté diktatury končí rozkladem a řeží. Maova smrt umožnila návrt Teng Siao-pchinga z nemilosti a vnitřního exilu. Teng rychle vystrnadil Maovy dědice z „gangu čtyř“, během pouhých několika let otevřel čínskou ekonomiku a rozdmýchal kapitalistickou revoluci, která proměnila Čínu dokonaleji – a úspěšněji –, než se to kdy povedlo Maově revoluci socialistické. U moci samozřejmě setrvává komunistická strana a na náměstí Tchien-an-men stále shlíží Maův portrét. Obojí jsou však pouhé relikty myšlenek a ideálů, které byly ve skutečnosti vykázány na smetiště dějin.

Rovněž Španělsko se vyhnulo násilnému rozpadu, když se fašistická diktatura generalissima Franciska Franka po jeho smrti zhroutila. Zde je nutno připsat starému diktátorovi k dobru, že když krátce před smrtí znovuustavil monarchii s králem Juanem Carlosem v čele, poskytl Španělsku základy, na nichž mohlo začít znovu stavět. Jen stěží si přitom uvědomoval, že tím, co Juan Carlos s pomocí Adolfa Suáreze, mladého chytrého diplomata z Frankovy éry, postaví, bude dnešní moderní a demokratické Španělsko.

Nebylo náhodou, že komunistické země obvykle řídili (a řídí) prastaří vůdci, zatímco v čele demokracií stojí mladší muži a ženy. Tento rozdíl hraje roli. Staří vůdci mohou úspěšně řídit hladce fungující země, které nepotřebují radikální přehodnocení své politiky a cílů. Z tohoto pravidla samozřejmě existují výjimky – Churchill, Adenauer, Teng, Reagan –, avšak státy nemohou spoléhat na to, že jim osud přihraje výjimečného vládce. U mladších představitelů je pravděpodobnější, že se dokážou vypořádat s prudkými změnami v obtížných časech.

Politická konkurence nutí všechny politiky bez ohledu na věk být neustále ve střehu, předjímat nové problémy a zůstávat otevřenými vůči novým myšlenkám usilujícím o jejich řešení. Nikdo si nemůže donekonečna hovět ve vysoké funkci a podléhat jen smrti či vlastní nudě. Systémy jedné strany, diktatury založené na jediném charismatickém vůdci nebo kombinace obojího jako v případě Titovy Jugoslávie jsou zárukou sklerotických hlav a liknavých vlád.

Co se tedy po Fidelově odchodu stane s Kubou?

Mnozí pozorovatelé vykreslují Fidelova mladšího bratra a designovaného nástupce Raúla Castra jako pragmatika – jako „praktického Castra“. Když počátkem 90. let vyschly štědré sovětské dotace, byl to Raúl, kdo pochopil, že přežití režimu vyžaduje hospodářské reformy, a kdo naléhal, aby bylo znovu povoleno otevření soukromých zemědělských trhů s cílem zvýšit produkci potravin, a zabránit tak možnému hladomoru.

Tentýž muž však zároveň jako hlava kubánského vnitřně bezpečnostního aparátu mnoho let představoval železnou pěst režimu a nese přímou zodpovědnost za věznění – a často i mučení – tisícovek disidentů. To nejlepší, v co lze doufat, je proto jakýsi experiment s liberalizací na ruský způsob, který však nervózní stará garda režimu stejně záhy odmítne.

Fake news or real views Learn More

Díky podpoře ropných spojenců, jako je venezuelský prezident Hugo Chávez – a také díky nedávnému objevu významných ložisek ropy u kubánského pobřeží –, by navíc zavádění reforem nemuselo být tak naléhavé. V takovém případě se Raúl bude možná snažit dál nemilosrdně lpět na zkostnatělém systému, který pomáhal vybudovat a poté ho s takovou brutalitou udržovat.

Rovněž Raúl Castro je však starý muž, takže výhledově můžeme doufat, že se z trosek fidelismu nakonec vynoří nějaký Teng nebo ještě lépe Suárez. Prozatím však mladší komunističtí činitelé, jako je ministr zahraničí Felipe Pérez Roque, zastávají tvrdou ideologickou linii, takže jim mnozí Kubánci říkají „los Taliban“. Pokud se ujmou vlády a nezřeknou se svých zbraní, může Kubu čekat další dlouhá biologická lekce.