1

Účetní bilance arabského jara

KÁHIRA – Loňské události v Egyptě a Tunisku zatáhly oponu za potácejícím se starým pořádkem a uvedly velkou část arabského světa do dlouho očekávané nové éry. Jak ovšem bude tato nová éra vypadat, to je vzhledem k mnoha výzvám, jimž země v regionu dosud čelí, i nadále velmi otevřená otázka.

Starý pořádek, který začal mizet, nezahrnuje pouze bývalé režimy. Transformací prochází celý hodnotový systém regionu – politická kultura utvářená autokracií. Arabští muži a ženy se zbavili pocitu ponížení a méněcennosti, který jim despotismus vnucoval – a který přiživoval zoufalství, vztek, násilí a úzkoprsost.

Tato transformace sice zdaleka není kompletní – může docela dobře trvat celá léta –, ale přesto už začala přinášet ovoce. Kdyby k povstáním v roce 2011 nedošlo, byli bychom dnes svědky dalšího roku autokracie a dalších řečí o dynastickém nástupnictví. Znamenalo by to další ponížení pro obyčejné lidi, kteří nejvíce trpí rostoucí korupcí, zatímco vládní činitelé a jejich sbratření kapitalisté dál odsávají veřejné zdroje.

Arabské sdělovací prostředky by dál nekriticky chválily místní prezidenty a jejich rodiny, přestože by tito lidé drancovali rozvojové programy. Školství by dál stagnovalo a arabské společnosti, rozdělené podle sektářských, kmenových a regionálních linií, by ve stále větší míře zakoušely pomstychtivost a násilí. Nechvalně proslulé „čluny smrti“, na nichž stovky mladých mužů ze severní Afriky rok co rok riskovaly životy ve snaze najít si zaměstnání a lepší život v zahraničí, by dál dopravovaly ty, kdo plavbu přežili, na břehy nevstřícné Evropy. A rozhněvanost Arabů by dosáhla nevídané úrovně a způsobila naprostou zkázu a destrukci.