0

Pomalé oživení pod drobnohledem

BERKELEY – Mezi lety 1950 a 1990 – v dobách staromódních poklesů v důsledku boje proti inflaci koncipovaného Federálním rezervním systémem Spojených států – se míra nezaměstnanosti v USA po skončení recese snižovala během jednoho roku v průměru o 32,4% od své původní hodnoty směrem k přirozené míře. Kdyby se americká míra nezaměstnanosti vydala touto cestou poté, co ve druhé půli roku 2009 kulminovala, nedosahovala by teď 8,9 %, nýbrž 8,3 %.

Žádná část čistého úbytku míry nezaměstnanosti za poslední rok v USA bohužel nevzešla ze zvýšení poměru zaměstnanosti k počtu obyvatel; veškerý úbytek pramenil ze slábnoucího zapojení do pracovních sil. Nezaměstnanost se během posledních 18 měsíců sice snížila z 10,1 %, ale poměr zaměstnanosti k počtu obyvatel uvízl na 58,4 %. Asi by bylo lepší, kdyby si nezaměstnaní, kteří by mohli pracovat – a kteří by při plné zaměstnanosti pracovali – aktivně hledali práci a nevypadávali z řad pracovních sil úplně.

Přikloníme-li se k tomuto pohledu na věc, poměr zaměstnanosti k počtu obyvatel USA v letech 1950 až 1990 by rostl ročně v průměru o dodatečných 0,227 % za každý za rok, kdy míra nezaměstnanosti přesahovala svou přirozenou hladinu. Kdyby se poměr zaměstnanosti k počtu obyvatel USA vydal touto cestou poté, co ve druhé půli roku 2009 kulminoval, nedosahoval by teď 58,4 %, nýbrž 59,7 %. (Neprožívali bychom v takovém případě současný stav ekonomické malátnosti, ale spíš „jitro v Americe“.)

Tohle je, myslím, v USA nejlepší kritérium pro poměřování zcela zjevně neobvykle nízkého tempa současného oživení bez tvorby pracovních míst. Nijak se nevymyká ostatním americkým kritériím: od sedla výstupu roste reálný HDP průměrným tempem 2,86 % za rok, sotva převyšujícím tempo růstu produktivního potenciálu americké ekonomiky. A nevymyká se ani zkušenostem ostatních bohatých ekonomik, ať už Japonska či evropských států.