0

Epocha soudců

Alexander Hamilton, proslulý autor mnoha Listů federalistů , které vyložily důvody pro přijetí Ústavy USA, nikterak nepochyboval o relativitě závažnosti tří mocenských pilířů státu. Ve Federalistovi č. 78 píse, že výkonná moc třímá ,,meč``, tedy nástroj legitimního násilí. Zákonodárná moc ovládá ,,měsec`` a dále předepisuje veskerá pravidla. Soudnictví ovsem ,,mečem ani měscem nevládne``, nemá ,,sílu ani vůli, ale pouze úsudek``, a tudíž je ,,ze vsech tří složek moci neporovnatelně nejslabsí``.

Hamilton dále zdůvodnil potřebu nezávislosti soudců, která posiluje jejich postavení, a jeho argumenty jsou nenapadnutelné. V dalsích ohledech už ale pozorovatel současné politiky stěží najde obrázek vykreslený velkým americkým ústavním teoretikem.

Pro amerického prezidenta je jmenování soudců Nejvyssího soudu velmi závažnou věcí, protože tento soudní dvůr drží pravomoc určovat v důležitých ohledech směr událostí, například v záležitostech rasové rovnoprávnosti. V Německu často mensina, která utrpí porážku v parlamentu, předkládá Ústavnímu soudu ožehavé politické problémy.

V Itálii a ve Spanělsku se zdá, že soudci (v obou případech vysetřující soudci) ovlivňují politickou diskusi víc než interakce mezi vládou a opozicí. Dokonce i v Británii, kde až donedávna byla svrchovanost parlamentu nedotknutelná a oddělení pravomocí málo vyvinuté, bude ustaven Nejvyssí soud, aby přezkoumával politická rozhodnutí na základě Evropské úmluvy o lidských právech. Jak doslo k tomu, že třetí složka moci dnes není rozhodně ,,nejslabsí``? A je to dobře?